na Blog.cz

Z předchozích článků jsem se dozvěděla zcela šokující pravdu - že není originální zdechnout jako kopie. Dříve, než se objeví další citát, obohacen o potenciál protočit můj (již tak dost) nestabilní žaludek, vypustím zde něco málo ze svého slovního průjmu já.

Vracejíc se z dnešní procházky lesem, přecházejíc koňské nadílky a probíraje debaty téhle podobné, jsem došla k jistému závěru, který sic není nějak zvlášť převratný, ba ani přínosný, ale teoreticky by se dal přirovnat k balíčku bonbónů.

Obal může vypadat jakkoliv. Může mít jakýsi odstín bronzové, přecházející do zlatava, zářící jako slunce jasné... Světlé šedomodré, připomínaje krásu očí vaši milé, na kterou tak často a zasněně myslíváte... Či snad hrající všemi barvami, na které si jen vzpomenete - od smaragdově zelené až po odstíny fuchsiové... Ale když je všechny s očekáváním rozbalíte, zjístíte, že je to pořád ten sám hnusný polský karamel, který vám minule vytáhl plombu i se zubem.

Možná chtěl básník tímto přirovnáním vyjádřit fakt, že uvnitř jsme všichni jen lidé. Nic víc, nic míň. Možná z něj jen mluvila jakási zášť vůči pšontským karamelkám, které tak strašně nenávidí, a které mu babička stále s radostí nosívá (nemluvě o velikonočních okoralých pseudočokoládových ušáčcích pochybného složení a konzistence). A třebas to mělo být poselství, že většina lidí si víc, než přirovnání k výše zmíněným cukrovinkám nezaslouží - plytké a povrchní existence zaobalené vrstvou přetvářky a trapného pozérství. Dobrou chuť.

Před chvílí se mi povedlo dokončit obrázek, který se mi ve složce válel nedodělaný slušných pár měsíců. Ale konečně je hotový a já se těším relativnímu uspokojení. I přesto, že jsem se celý den měla věnovat něčemu úplně jinému, než vybarvování svých ''omalovánek'', jak to nazvala naše výtvarkářka (čímž mě smrtelně urazila...). No nic, fláknu to sem a půjdu se patlat s referátem do ekologie na téma skládky a bordel... To bude nádherná, nedepresivní práce!

Datum dokončení: květen 2012

O této tragické skutečnosti, že většina mých vrstevníků má v hlavě nasráno, jsem měla tu čest přesvědčit se již nesčetněkrát. Ano, ze začátku jsem dění kolem sebe sledovala spíše s nechápavým výrazem, později byl však údiv nahrazen jakousi společenskou únavou doprovázenou znechucením nad všudypřítomnou demencí. Rozhodně nemá smysl se tímhle nějak zvlášť trápit. Časem si zvyknete, že jste asociál, že se na vás všude budou dívat skrz prsty, jako na nějakého mimozemšťana a házet opovržené ksichty vašim směrem. Když jsem se nad tím dneska cestou ze školy zamyslela, došla jsem k závěru, že o začlenění do splečnosti vlastně vůbec nestojím.

Rozhodně tenhle článek neberte jako jakésik kňourání nad tím, že jde všechno do hoven. Právě naopak, já se nad tím ještě mileráda pobavím. O_O

Původně jsem tento článek chtěla načít pseudointelektuální filosofickou větou typu ''v hlavě se mi honí spousta myšlenek''... Ale pak mi došlo, že mám v té palici úplné vakuum a jediné, na co dokážu ustavičně myslet, je ona. Už tomu tak bude - Tragéd se zamiloval.

Připadám si, jako by mě někdo vzal něčím masivním po hlavě. Nemůžu se soustředit (když si vzpomenu, jak jsem se předtím v matice vrtěla na židli, ba na ni málem i skákala... nemohu říct, že soustředení byla má silná stránka - každopádně teď už je to úplně v háji o_o), nemám chuť k jídlu (a to jsem lednici vydrancovala na posezení, ještě lépe řečeno na potkání), pořád se tak nějak přihlouple směju a červenám (to se vlastně nezměnilo... ikdyž... předtím to nebylo v takové míře)... Je mi zvláštně. :D A vlastně se nemůžu ani souvisle vyjádřit. Přesto mám nutkání s tím otravovat každého živoucího tvora, ba i článek napsat. I když předem vím, že bude stát za prd, bude suchý a nudný, buďte tolerantní, prostě jsem se zbláznila. :X

A to jsem si ještě před nedávnem myslela, že už ze sebe nevymáčknu ani kousek citu. Všechno mi bylo jedno, ustavičně jsem se čvachtala v depresích a vlastních schízách, v noci mě probouzely noční můry... Přes den jsem si připadala jako chodící mrtvola. Byla jsem znechucená lidmi kolem a především sama sebou, tím svým negativismem a oplzlým depkařením, které už jsem si časem raději nechávala pro sebe (no dobře, tak tu větší část). Ale teď mám pocit, že všechen ten vztek, ten hnus, který jsem v sobě dusila, je pryč. Po extra dlouhé době mám zase chuť křepčit a skákat, radovat se jako malé děcko a celkově blbnout a smát se jako blázen. Asi jím opravdu jsem - nemyslela jsem si, že bych někdy byla schopná se za tak krátkou dobu zamilovat, ale stalo se, a pocit je to nádherný... Jsem strašně ráda za to, že jsem Tě poznala, žes mi ukázala, že pořád stojí za to žít. K čertu s depkami, ty si nechám do důchodu! Vážně toho pro mě hrozně moc znamenáš a jsem vděčná za to, že tu se mnou jsi...

Děkuji Ti.

Rekapitulace dní předešlých (dní velice nudných a nezáživných, takže tento článek berte jako nudný (a krátký) výcuc).

Již nadále nemohu provádět výzkum mikroskopického života ve své klávesnici, páč chroupání brambůrek, čokoládíček, chlebíčků a koláčků s drobénkou (vyděrači, ve večerce je prodávaj draho, ke všemu jsou staré, suché, bez náplně a drobénka tvoří největší část jeho složení + před pár měsíci byl v jeho vnitřku nalezen zapečený bug) a čaj o páté se podepsaly na její funkčností. Naštěstí, má sestřička jednu novou vyhrabala neznámo odkud, takže mohu znovu otravovat okolí svými prudérními kecy v psané podobě.

Občas se sama divím, kolik se tam toho vleze. To jest možná odpověď na otázku, proč mě porád tak pekelně bolí záda.

(pokud chcete režim zoom, stačí kliknout na fotku)

Fujki. Nevím, jak mě mohlo v deváté třídě napadnout stvořit něco takového. Berte to jako recesi, jelikož fanoušek anime a mangy rozhodně nejsem. Alespoň na tom vidím, kam jsem se za celý rok posunula.

Dožírám staré cukroví z obchodu, které mi vůbec nechutí, ale stejně nemůžu přestat. Ráda bych o něčem napsala, jenže to jde dost těžko, když celý den tvrdnu u počítače. Nemám o čem psát, protože se nic neděje. Nic si nepamatuju. Mimo to bych něco ráda po dlouhé době nakreslila, ale v hlavě mám prázdno, žádná inspirace... Taky se vám stává, že se uprostřed věty (nejlépe uprostřed slova) seknete a zapomenete, co jste právě chtěli říct? Nebo že něco řeknete a za pět minut zapomenete, co jste řekli? Nebo zapomenete, že jste vůbec něco řekli?. Neb... Co jsem to vlastně chtěla? Možná bych se mohla lépe soustředit, kdyby ten soused dole v garáži nesvařoval. Z toho blikání pomale dostávám tiky (prej že tiky dostávaj jen narušení lidé, nevím co je na tom pravdy).

A jelikož dlouhé články nechce nikdo číst, jeden sem prásknu. Za poslední dobu se toho totiž stalo celkem dost.

Zdá se mi, že jsem ještě větší psychicky labilní magor, než předtím. Ono poslouchat každý den ve škole ty ynteligentní debaty, kdo si kdy vymastil, kdo se s kým a kde vychrápal, komu se tam dole hrabal gyndolog... ne, teď si vážně nevymýšlím... obohacené velice chutnými detaily... Doprdelecotoje?! Inteligence na úrovni opic, co si celý den jenom vybírají blechy a mastí. Má to člověk mého intelektu zapotřebí?! Muset to snášet ještě nějakou dobu, tak mi mozek vyteče nosem. Naštěstí nemusím. Ke konci listopadu jsem podala žádost o přestup, a od tohodle měsíce chodím na uměleckou spolu s Adyslavem. Kdybych měla udělat recenzi na bývalou školu, ohodnotila bych ji 5ti kadibudkami. Bez toaletního papíru. A vypadala by asi takhle: