Ježyšimaryja, moravák!

Já, mindrák

Hleď, mrzák!

19. ledna 2013 v 13:26 | Viollet
Jako obvyklej si to hasím dom ze školy, v žaludku vaří se hlad. V přecpané tašce se mi mačká šáteček se zelím a já se kurde těším, až se vyplácnu do svého rozpadlého křesla ke kompjůtru a zežeru ho. Avšak hned po prvním kousnutí se mé iluze o nezávadném pečivu bez vraždy rozplynuly, jelikož náplň netvořilo jen zelí, ale i maso. :-! O pár dní pozděj, podobná situacija, avšak s jiným druhem pečiva - sýrovým šátečkem. Kurde, to by nebylo normální, aby aj v tomdle cosi bylo, dyž na cedulce nebyla o mase/salámu/šunce/jiné hnačce ani řeč! Opět mylná domněnka. Jaké to milé překvapení, že místo plastového sýra a pečiva z mraženého polotovaru cítím v hubě aj odpornou pachuť pseudošunky (nemluvě o další šunce, kerá byla nalezena v šátečku s marmeládou)! Tož si říkám, esli si pekař nedal čáru, nebo jsem vážně prokletý žid, bo toto se může stát enem mně... Proč tady pitvám takové malicherné pyjoviny jako potěpaný marmeládový šáteček? Toť otázka.
Ešče nedávno jsem měla jisté mínění, že býti celozrnným mozkem je docela normální. Nic zvláštního, nad čím by stálo za to se pozastavovat - avšak ostatním to tak vidno nepříjde. Už ani nevím, jak k temu došlo, ale jakýsi měsíc zpět přišlo ve výtvarce na výměnu názorů, kerá se nakonec strhla v slušnou slovní b(l)itku. Co je na tom sakra tak divného, že místo hovězího si dám prostě seitanový šnicl? Ne, někeří musí ešče štyrykrát vyvalit čočky a optat se ''a (doplň libovolný druh masa) jíš???'' (jistě, dám si kuře, kuřata jsou totiž rostlinného původu a rostou na stromech). Toto by se dalo přežít, pokud daný subjekt/skupina subjektů nevyprskne smíchy a nezačne se vám posmívat, že jste mrzák porušující zákony přírody a žerete zrní, protože nic jiného krom masa už není, přeci.
Rok matce trvalo, než ji konečně došlo, že to žrát nebudu. Rok pyskování alá ''pročs nedojedla to maso'', přestože jsem ji několik měsíců vkuse tvrdila, že maso NECHCI, není tedy místné cpát mi jej na talíř a pak se divit, že zůstává netknuté. Místo opory se mi dostává nevhodných přízvisek a urážek, místo tolerance stupidních keců a výbuchů vzteku. Ne, tohle není žádný můj pubertální rozmar. Maso se mi vyloženě hnusí a jíst jej mi příjde asi tak přijatelné, jako žrát hovna. Že jsem zdegenerovaný mrzák? Popravdě řečeno, od doby, co jsem vegetariánem, je mi daleko líp. Není mi těžko, nemám trávící potíže, cítím se svěže a daleko zdravěji (a od té doby, co jsem omezila mléčné výrobky, je mi ještě líp)...

Proč maj šici pocit, že jejich životním posláním je převést mě na ''správnou cestu''? Že oni maj pravdu a musí mi ji za každou cenu a při každé příležitosti cpát do chřtánu? Co je k tomu sakra vede? Nutím snad já někomu svoje tofu nebo sóju, nadávám někomu kvůli tomu, že žere maso? Snažím se někoho mermomocí přesvědčit o svoji pravdě, cpu někomu násilím svoje názory? Ne. Jakým způsobem je to tedy jejich problém?

Že se prý tolik vegetariánů chová jako ''sobečtí agresivní kreténi''. Je čemu se divit, když na ně společnost nahlíží tímhle způsobem...?

Kapsa s nivou stává se nedosažitelným luxusem

4. prosince 2012 v 19:26 | Viollet
Idylické ráno. Venku nasněžíno, kluzko jak sviň, že by si nejeden akrobat rozflákal hubu. Jako každý den si to hasím do večerky, jelikož aspoň tam, narozdíl od Teska, nemaj ošulené pečivo a koblihy, ze kerých by se jeden posral, a to doslovně... Jaký to příjemný pocit, dyž otevřu dveře a nevidím tu protivnou zlou prodavačku, s jejiž ratolestmi jezdím výtahem skoro každý den (a že je to pěkná havírna, kurde)! Tož, a teď se eště rozmyslet, co si kupit na svačinku... Rozhlížím se kolem a co nevidím?! KAPSU S NIVOU!!! Radostně hrábnu do kapsy pro peníz, avšak vylovím sotva pár ochuzených šušní a jakési papírky od bonparů: "Už zase rohlíky, kurde." Nasratě sklízím sáček se sociálním rohlíkem z pultu a petám preč.
Cestou do školy, dyž se mi do bot pomale dostával sníh, a rozpárané nitě trčící z tašky dramaticky vlály ve větru, trkla mě taková idea. Což takhle začít obchodovat? Založit si účet na fléru, třebas. A prodávat kupříkladu autorské knížky, přívěšky z run, různé cetky... Takové ty věci, co bych si chtěla kupit, akurát jsem je nikde předtím nenašla... Možno taky kresby, jak už mi bylo nesčetněkrát navrženo, avšak s tím je spousta práce a navíc, originálu se vzdává dosti těžko. Kopie nevím, esli by někdo kupoval, ale všimla jsem si, že pár lidí tak funguje úplně normálně.

Tož... Hlavně by mě zajímal názor vás, jakožto potencionálních kupujících - co byste na to řekli? Především na prodej čáranic.


Enem tak na závěr, úžasná písnička od Amon Amarth... Skvěle se u ní žehlí košile!

To sou moje papučki!

3. listopadu 2012 v 14:35 | Viollet
Myluju skupinové projekty! Dycká se u něch radostně slétneme k jednomu stolu, v přátelské atmosféře, s lidmi, keré máme strašně moc rádi, vášnivě prodiskutujeme šecky možné návrhy a s chutí se vrhneme do práce! (do faku s interpunkcí, jak mám vědět, kaj co patří, kurde...)

Šmaryja Džouzef, už je to tu zas. Neochotně zvedám sedinku ze židle a lajdáckým zpomaleným krokem se spolu s Ádym šineme k Drátěnce, kerá se taktéž tváří velice nadšeně, Kedra jakbysmet. Místo pořádného hardcore učiva opět děláme jakýsi prodžekt hoden šesté třídy, s názvem ''proč se učíme cizí jazyky''. Fajn, možno to zas tak strašně nedopadne, pomyslila jsem si... Ale poté, co začly padat první návrhy, budiž příkladem nápad na polepení projektu cédéčkama a rozflákanýma sluchátkama (izolepou, samozřejmě!), nad hlavou se mi objevilo jakési pomyslné lano se smyčkovým motivem... Tož jasne, vole, jsem přeci na oumělecké, tady mají šici smysl pro kreativno a vytříbený vkus! Proč tam rovnou nepřišpendlit jakýsi smradlavý plátkový lepkavý sér... Myšlenka? Žádná, akurát to bude vypadat jako pochybný přeplácaný romský patos. Zbylou hodinu a půl mi celou prácu hodili na hlavu a enem komentovali, že je to divné a že mi to trvá dlouho, popřípadě pomlouvali s protějším stolem, kerý jim velice sklíčeně popřával upřímnou soustrast, jelikož se mnou a Ádym musí sdílet společné dva metry čtvereční, učiněná catastrofa! A jelikož jsem, jak to mám ve zvyku, guvno stihla, byla jsem nucena si projekt pobrat dom a dodělat, jelikož drátěnka se strašně nasrala, dyž ji bylo navrhnuto, aby mi helfla aspoň s nadpisem.

Poselství dne a ohlédnutí za vysmaženým létem

24. října 2012 v 17:25 | Viollet
Ohlédnutí za létem, kdy škvařila jsem se ve čtyřicítkách, div nebrečela zoufalostí. Nyní tady klepu kosu jak šulda.


Venku na slunci paří se hovna... Je právě na poezii chvíle vhodná?
Možná.

Počítač mi hučí
skoro jako pračka,
z čokolády na stole
zbyla už jen sračka.
Vylízat jí z obalu není žádná hračka.

Povrch těla je od potu kluzký,
již není čas na pletené fusky.
Ke zpocenému čelu lepí se mi vlasy.
Kde jsou ty staré zlaté -30° časy?!

Rozum šátečkem zamával a odešel.
Bohužel.
Co teď dělat mám, když vedrem umírám?


Mám jakési pseudoobdobí. Takže se budu flákat, jakožto řádný pseudooumělec, přidávat sem takovéto rychlošudlačky, a ve svých oduševnělých textech hledat 468789354564 možných významů, jakože jsem posratý pseudoyntelechtuál! A možno si též počárám zub liháčem a postnu to kajsi na profil, v hodině budu fárat enem na mobilu a po škole ihned do Buckstars na kafe (a též tu svačinku nesmím zapomenout ofotit a zinstagramovat), kurde! Vlog mám natočen, sic dosti šuntsky, ale TAK STRAŠNĚ MOC se mi nechce to natahat do kompa (a ke všemu ani nevím jak, bo tomu guvík rozumím). Též nevím, esli je to dobrý nápad, páč by tím vlastně vyšel najevo fakt, že jsem enem člověk, a to už bych o sobě nesměla básnit, jakážetojsem éterická bytost! A jelikož už okolí nemože snést to, jak se pořád stupiďácky culím, červenám atakdále, jsem nucena dojít za potencionálním objektem své touhy a oslovit jej, ináč to udělá Ády, a to my nechceme.

Ha, volno. Možno si zas půjdu zasmažit Lionheart za svého rozehraného sodomistického kněžího...

Zkaženej zub

17. října 2012 v 15:57 | Viollet
Radosti a nadšení týdne předminulého vystřídalo jedno velké zklamání. Po tak dlouhé době, tři měsíce čítaje, konečně jsem v rukou dřímala onen nástroj, libé tóny hrající, lehce zdobený, po dřevě vonící. Nadšeně fouknu, falešný zvuk rozletí se po celé cimře. Rozjařeně kouknu se na matku, jako odpověď sklidím nejistý úsměv. A tak zkouším dál... Avšak ''úsměv'' vydržel ji jen dny dva. Počínaje mírumilovnými požadavky, kupříkladu ''běž s tím prosím jinam'', dopracovali jsme se cez důraznější příkazy alá ''zmlkni & drž už hubu'' až k výhružkám zahrnující zaražení koncovky do rekta a samotnou smrt, v horších případech následoval až nápřah pěstí. V jakýkoli čas, kdy natáhnu se pro libovolný hudební nástroj, a je fuck, esli se jedná o příčnou flétnu či sprostou zobcovku, předtím vcelku mírumilovné výrazy zdeformují se vztekem a zhnusením, a já se záčínám rozmýšlet, cítíc v zádech 5764654686464 vražedných probodávajících pohledů, esli to vážně udělat chcu... Připadám si jako nějaký vrah, nebo co. Hlas mám též nepříjemný, že by vyrazil aj okenní tabulky, a mé pohyby spíšej připomínají slepicu. Tudy cesta asi nevede, pravděpodobně na ''hudebničení'' hodím bobana a dálej budu se rozvíjet tam, kde na to předpoklady mám... Hle, ono se to rýmuje! Možno půjdu složit nějakou fekální básničku...

Ze Samhainfestu

28. září 2012 v 20:49 | Viollet
Celé měsíc kvákala jsem o tom, jak se na čtvrtek dvacátého-sedmého neskonale těším. A má očekávání byla naplněna (přestože počátek dne jevil se pěkně na pyja). Tímto zmateným stmelením všemožných informací chci zrekapitulovat den nepochybně historicky důležitý, jelikož má folk-metal milující osoba se prvně dostala na festival věnovaný právě této epické hudbě.

(oficiální stránka akce ZDE)

Upozornění pro ty, kdož hodlají článek rozkliknouti: objektivní shrnutí této kulturní události zde nehledejte.

Školní flashback

3. září 2012 v 17:44 | Viollet
Jak známý jest fakt, že když chcete zalomit dřívěj a vyspat se řádně, vaše přání bývá jakousi vyšší mocí zákeřně zmařeno? Na dnešní den nebylo tomu jinak. Při předspánkovém čištění zubů, slyšela jsem jakési nárazy do dveří a též hluk, který by se dal přirovnat mikrovrtulníku. Dálej čistím si zuby, avšak po necelých dvou minutách, kdy už zněla i trošku hlasitější konverzace z téže místnosti, nedalo mi to a šla jsem nakouknout, co se děje. Po pootevření dveří nebyly mé otázky ani zdaleka zodpovězeny. Matka ve válečném postoji, bojující s čímsi neviditelným, s vážným dramatickým výrazem poslala mě zpět, že v pokoji obývacím již nadále není bezpečno. Po pár minutách vyšli ze dveří oba rodičové, započaje debatu o válečné strategii nad kávou a cigaretami. Chtíc se dozvědět víc o tomto nezvyklém pozdním incidentu, začla jsem se vyptávat, avšak mé otázky byly ignorovány. Dál mezi sebou se bavili, že takovou velkou svini ještě neviděli, a že navrátit sobě klid a mír její eliminaci nebude nejsnažší... Po zhruba třicátém ''cože'' a ''co tam je'' se mi konečně dostalo odpovědi: sršeň. Z události následující vytěžila jsem hodnotný poznatek - vrhneš-li se do boje se sršněm, jako zbraň prošlý repelent v ruce dřímaje, se zlou se potáhneš. Sebe omámíš a sršně nasereš...

Gravitační (a společenská) sebevražda

12. srpna 2012 v 19:37 | Viollet
Srpen dvanáctý. Sedim a čumim, opět.

Jak často ujišťuju se, že společnost mi vlastně vůbec není zapotřebí? Možno se klamu. Tuhle jsem šla městem, povídaje si se sebou, a záhy přepadla mě jakási pochybná myšlenka. Zařvala jsem pro sebe tlumené ''aghhrrgrr'', až se bába jdoucí vedle a nesoucí tašky s nákupem otočila a čuměla na mě tak dlouho, dokaď nezmizela za rohem tržiště. Tehdá mi došlo, že něco není v porádku. Broukám si pro sebe, mluvím si pro sebe, ba i na veřejnosti, přemýšlím nahlas a vydávám nelidské zvuky. Mám hrůzu z lidí, děsí mě rušný provoz a stejně radšej zůstávám v jejich přítomnosti a z povzdálí je sleduju. Okolí mě má za blázna, vrstevníci si na mě ukazují prstem, nechápajíc můj zjev, ba ani způsob smýšlení. Je se čemu divit, když chovám se jak magor? Ještě nějakou dobu strávenou se svou osobou osamotě a zešílím (úplně).

Co všechno chtěla jsem o volnu učinit? Zopakovat si němčinu? Uplést náramky? Svázat deník? Vyrobit si vlastní korále? Dokončit ilustraci, kterou mám na zakázku, bábu navštívit? Učebnice válí se kajsi vespod šuflete, ruce sám puchýř, na deník nejsou finance a na korále zase šňůrky. Místo zakázky čmáram si svoje a za bábou jít... Kurde, to jsem zas podepsala smlouvu s ďáblem, že jsem cosi slíbila! Abych si připravila kurňa dobrou výmluvu, až za ní polezu. Brácha to vystihl perfektně: ''návštěva babičky je jako návštěva zubaře - jednou do roka a stačí''. Už přede dveřmi mám chuť prorazit to obří prosklené okno a spáchat gravitační sebevraždu...

Jen tak okrem, můj pracovní stůl - vivat la bordel.

(kdyby se někdo chtěl pokochat nádhernými detaily onoho zeleninového leča, režim zoom je k dispozici)

Týdny práce, mohdy i měsíc a víc, při nedostatku času. Tak dlouho trvá jedna kresba. Člověk se na to jentak podívá, tu s tím šastne o stůl, tu ohne roh. Přitom co všechno za tím stojí, každá čárka, každý detail...

Inu, já si půjdu pomale dělat to, co (ne)mám. Pročítat knížky o bylinkách nebo cosi podobného, co taková pochybná individua dělají ve svém volném čase, pokud se zrovna neprohánějí lesem a neděsí nebohé turisty a houbaře.

Tragéd se načáral

29. července 2012 v 21:18 | Viollet
Předevčírem mi Werika posílala takový jakýsik psychotest, že se zasmějem, kdo z nás dvou je větší magorejevič. K velkému údivu se výsledek mého testu nijak nelišil od toho, co ma ně vychrstl grafologický rozbor a školní psycholog ze základky. Takže jsem vlastně extra paranoidní magor se sklonem ke schíze, narcistický humusák posedlý sám sebou, nesoběstačný závislák, nihilista, neurotický labil a těžký schizotým. A jakožto správný narcis jsem se musela nutně načárat, takže zde jest vyobrazení mé neomarxistické nihilistické anarchistické osoby.


PS: Mám domnění, že Pribináček chutná daleko víc chemicky než předtím...

Seznam malicherností mě vytáčejících

25. července 2012 v 15:01 | Viollet
Již nějaký čas si dávám dokupy takový jakýsik imaginární seznam věcí, ze kterých se mi častokrát dělávala až pěna u huby (a vězte, v tuto chvílí vůbec neoplývám touhou někoho profackat, zaškrtit, přidusit, vyudit, vykuchat, rozčtvrtit, nakopat do biskupa a pověsit za gule do průvanu... ehm). Občas jsem se dokonce zarazila, kvůli jaké-že-to malicherné pytlovině se vlastně nervuju, načež jsem si vlepila pomyslného facana. Nemám důvod nenávidět svět a lidi kolem sebe jako moje babka. Nejsem cholerik, akorát kritický nedostatek spánku si raz za čas vybere svou daň a pak pukají cévky v oku (nemluvě o nezastavitelných ticích po celém obličeji trvajících několik hodin). Kdybych měla celý seznam jaksi shrnout (a věřím, že na spoustu věcí zapomenu), vypadal by nějak takhle...

Mrkvové frgále ořéšky nemá

19. července 2012 v 17:14 | Viollet
Noc včerejší přivodila mi noční můry. Tentokráté však žádná apokalypsa, sežrání rojem much zaživa, pronásledování divnými chlapy se zbraněmi, či fanatickými vidláky ze středověku, chystajíc se upálit mě za čarodějnictví, ni ztísněných výtahových šachet a světových válek, jako to obvykle bývá, nýmbrž učitelka předmětu ''člověk a svět práce'' ze základky, sklánějící se nad mou postelí... Naneštěstí se do mého snu musel importovat i její zápach z úst (připomínaje onu zelenomodrou plastickou hmotu, kterou zubař používá při sejmutí otisků zubů na rovnátka), jehož epicentrem byl hádám otec, který před spaním požral tunu jakéhosik pekelného česneku a zbytek noci prochrápal. Pokud tohle bude dělat i můj manžel, kdesi ve vzdálené budoucnosti, tak říkám narovinu, že poletí do kumbálu... (pokud si vůbec někoho najdu, haha...)

Nuže, zpět do reality.

Včera jsem se konečně dokopala na úřad vyzvednout novou občanku, páč ta předchozí se jakýmsi záhadným způsobem ztratila. Hovada mě zkasírovali a ještě vyhrožovali desetitisícovou pokutou, ke všemu ta ženská mlela cosi v tom smyslu, že mě zapíše do trestního rejstříku za přestupek, takže je teď ze mě vlastně kriminálník :X. Třeba kecala a tohle má být jen jakási prevence před neorganizovanými povalečskými bordeláři, jako jsem já. Každopádně už si radšej budu dávat větší pozor, než odejde nějaký můj další doklad na vandr...
Taky jsme šli vybrat nové brýle, což kupodivu zabralo méně času, něž jsem předpokládala. Z první optiky jsem ven vypálila sotva po pěti minutách, co jsem dovnitř vlezla. Ženská protivná, místo aby mi pomohla cosi vybrat, 4354637687967x se mě znechuceně zeptá ''to chcete vážně kulaté brýle...?!!'', načež se za mě při prohlížení vitríny postaví a nadále vede blbé kecy o tom, jak todlencto není v módě, jak nikdo podobné věci nosit nechce a ať se zařadím do dnešní doby. Nakonec jsem si v optice o ulici dál objednala lenonky tmavě zelené barvy. A prej, že je nikde nemají :X... Sice pravda, byly zašité vzadu a slevněné, ale přeci jen byly. Co mě však zarazilo byl fakt, že zrak se mi zhoršil za jeden pitomý půlrok až o 3 dioptrie, což už je skoro sedm na levém oku. Ave slepota.

Bio zátěž 541019174764641

1. července 2012 v 18:13 | Viollet
Patříte k méně movitým a nemůžete si dovolit žaluzie, v důsledku čehož se většinu dne opékáte za oknem? Již vás unavují ony mega extra velké propocené kruhy pod vašim oroseným podpaždím, stejně tak k zádům připečené špinavé tričko? Trpíte halucinacemi nebo závratěmi? Jste naprosto shnilí se v těchto nevhodných klimatických podmínkách odlepit od počítače? Hoďte si pod nohy škopek s ledovou vodou! (stejně to k ničemu nepomůže, akorát je po pár hodinách nebudete cítit)

(škoda, že na fotce nejde vidět ona gumová kachnička, která mi přes den dělala společnost)

Začínám mít jaksi dost. Vlastně ani nechápu, jak se mi předevčírem podařilo doplazit se na jistý nejmenovaný fesťák (a vydržet tam). Začínám mít brutální halucinace, kupříkladu pár hodin zpět jsem měla pocit, že celý barák padá a já se s veškerým nábytkem sunu ke zdi :X. Před očima se mi dělají mžitky, místy mám pocit, že se mi zatáhlo nad hlavou a začíná pršet. Měla bych makat na ilustraci, ale i samotné pomyšlení na sebemenší pohyb jest namáhavé. Pes začal pelichat. Došlo ovocné pivo. Čokoláda se roztekla definitivně a již nadále není poživatelná, páč se nachází ve stavu tekutém. Zoufalá situace si žádá zoufalé činy, asi se zavřu do bakteriální ledničky a vylezu až na podzim. Postihl mě hysterický záchvat. Právě se mi vybavila má noční můra z dětství, že přiletí obří masařka a vycucne nám vzduch. Myslím, že tohle již nebude více potřeba...

...TOHLE JE ZOUFALOST.

Takovéto šudlání na Karlově mostě

28. června 2012 v 17:03 | Viollet
Místo přípravy na smrtící týden plný potentovaných písemek jsem se radši věnovala přípravě na finální bitvu s Arcidémonem. Jenže jsem se sekla hned u prvního generála, páč nějaký šotek vycucl veškeré mé zdravotní obklady a lektvary s lyriem, které jsem si křečkovala do zásoby jak kretén. Číže jsem natáhla brka hned poté, co přicupitalo 354546735758 zlobrů a zavalilo mě balvany. Poté přicupitali kantoři a zavalili nás celoročníkovkami... Co si budem nalhávat - je dost možné, že již zítra mé ostatky poplují po Ostravici, v igelitovém pytli, někam do pryč. Je to bída...

Nicméně. Za tento (ne)úspěšný školní jsem stihla následující:
- znemožnit se před celým učitelským sborem
- v hodinách se snažit kantory přechcat a neustále vykřikovat špatné odpovědi
- v hodinách několikrát usnout
- do hodiny vůbec nejít
- udělat ze sebe prvotřídní bordelářské hovado
- udělat ze sebe schizofrenního psychopata
- přejít do válečného konfliktu s dějepisářkou
- dostat čtverec z klauzury (!!!) (takhle to dopadá, když se porota skládá z učitelů na vás zasedlých)

A už zítra to všechno dostanu sežrat na onom stupidním papíře.

Difuzní exkrement v sáčku

13. května 2012 v 19:13 | Viollet
Z předchozích článků jsem se dozvěděla zcela šokující pravdu - že není originální zdechnout jako kopie. Dříve, než se objeví další citát, obohacen o potenciál protočit můj (již tak dost) nestabilní žaludek, vypustím zde něco málo ze svého slovního průjmu já.


Vracejíc se z dnešní procházky lesem, přecházejíc koňské nadílky a probíraje debaty téhle podobné, jsem došla k jistému závěru, který sic není nějak zvlášť převratný, ba ani přínosný, ale teoreticky by se dal přirovnat k balíčku bonbónů.
Obal může vypadat jakkoliv. Může mít jakýsi odstín bronzové, přecházející do zlatava, zářící jako slunce jasné... Světlé šedomodré, připomínaje krásu očí vaši milé, na kterou tak často a zasněně myslíváte... Či snad hrající všemi barvami, na které si jen vzpomenete - od smaragdově zelené až po odstíny fuchsiové... Ale když je všechny s očekáváním rozbalíte, zjístíte, že je to pořád ten sám hnusný polský karamel, který vám minule vytáhl plombu i se zubem.
Možná chtěl básník tímto přirovnáním vyjádřit fakt, že uvnitř jsme všichni jen lidé. Nic víc, nic míň. Možná z něj jen mluvila jakási zášť vůči pšontským karamelkám, které tak strašně nenávidí, a které mu babička stále s radostí nosívá (nemluvě o velikonočních okoralých pseudočokoládových ušáčcích pochybného složení a konzistence). A třebas to mělo být poselství, že většina lidí si víc, než přirovnání k výše zmíněným cukrovinkám nezaslouží - plytké a povrchní existence zaobalené vrstvou přetvářky a trapného pozérství. Dobrou chuť.

Mindfuck

23. dubna 2012 v 17:52 | Viollet
O této tragické skutečnosti, že většina mých vrstevníků má v hlavě nasráno, jsem měla tu čest přesvědčit se již nesčetněkrát. Ano, ze začátku jsem dění kolem sebe sledovala spíše s nechápavým výrazem, později byl však údiv nahrazen jakousi společenskou únavou doprovázenou znechucením nad všudypřítomnou demencí. Rozhodně nemá smysl se tímhle nějak zvlášť trápit. Časem si zvyknete, že jste asociál, že se na vás všude budou dívat skrz prsty, jako na nějakého mimozemšťana a házet opovržené ksichty vašim směrem. Když jsem se nad tím dneska cestou ze školy zamyslela, došla jsem k závěru, že o začlenění do splečnosti vlastně vůbec nestojím.

Rozhodně tenhle článek neberte jako jakésik kňourání nad tím, že jde všechno do hoven. Právě naopak, já se nad tím ještě mileráda pobavím. O_O

Pohřeb klávesnice a úprk krysopsa

7. března 2012 v 7:01 | Viollet
Rekapitulace dní předešlých (dní velice nudných a nezáživných, takže tento článek berte jako nudný (a krátký) výcuc).

Již nadále nemohu provádět výzkum mikroskopického života ve své klávesnici, páč chroupání brambůrek, čokoládíček, chlebíčků a koláčků s drobénkou (vyděrači, ve večerce je prodávaj draho, ke všemu jsou staré, suché, bez náplně a drobénka tvoří největší část jeho složení + před pár měsíci byl v jeho vnitřku nalezen zapečený bug) a čaj o páté se podepsaly na její funkčností. Naštěstí, má sestřička jednu novou vyhrabala neznámo odkud, takže mohu znovu otravovat okolí svými prudérními kecy v psané podobě.

Co skýtá má vandrácká taška

12. února 2012 v 20:17 | Viollet
Občas se sama divím, kolik se tam toho vleze. To jest možná odpověď na otázku, proč mě porád tak pekelně bolí záda.
(pokud chcete režim zoom, stačí kliknout na fotku)


Honimírové a šusťákoví dědci

24. ledna 2012 v 21:01 | Viollet
''Ahojky. Určitě máš spoustu nabídek, a tím se snižuje moje šance na rande s tebou, ale aspoň ti napíšu takové něco pro rozehřátí. Něco z mých představ. Mám dobrou fantazii a jsem detajlista, možná se ti to bude líbit.
Jsem s tebou, sedíme spolu na posteli a popíjíme něco lehkého. Cítím tvou vůni, která provokuje mé smysly a touhu se tě dotknout, pohladit tě a splynout s tebou. Cítíš ten pocit také a mezi námi narůstá napětí a touha. Neodolávám a pomalu se skláním k tvé šíji...''

Řešení pečivovité otázky

28. prosince 2011 v 19:49 | Viollet
Dožírám staré cukroví z obchodu, které mi vůbec nechutí, ale stejně nemůžu přestat. Ráda bych o něčem napsala, jenže to jde dost těžko, když celý den tvrdnu u počítače. Nemám o čem psát, protože se nic neděje. Nic si nepamatuju. Mimo to bych něco ráda po dlouhé době nakreslila, ale v hlavě mám prázdno, žádná inspirace... Taky se vám stává, že se uprostřed věty (nejlépe uprostřed slova) seknete a zapomenete, co jste právě chtěli říct? Nebo že něco řeknete a za pět minut zapomenete, co jste řekli? Nebo zapomenete, že jste vůbec něco řekli?. Neb... Co jsem to vlastně chtěla? Možná bych se mohla lépe soustředit, kdyby ten soused dole v garáži nesvařoval. Z toho blikání pomale dostávám tiky (prej že tiky dostávaj jen narušení lidé, nevím co je na tom pravdy).

Zákon bordelizace

22. listopadu 2011 v 16:55 | Viollet
Tak, jako chleba s lahodně nadýchanou pomazánkou (popřípadě s lahodným plátkem sýra navrch) padá vlivem gravitačních sil namazanou stranou na podlahu, jogurt se při otevírání zpravidla rozprskne na brýlích, veškeré jídlo u počítače pro změnu zákonitě končí v klávesnici. Můžete ji odsunout až dozadu - ale stejně vám do ní to jídlo naskáče (doslovně), když vemete příbor a začnete krájet (a hranolky s tatarkou se ven vyšprtávají dosti blbě). Stejně tak není na škodu se ujistit, jestli ve vaši blízkosti není talíř s drobky před tím, než začnete funět smíchy... Protože i drobénka z koláče dokáže udělat v klávesnici pěkný sajrajt. Nejideálnější je to všechno navrch zakypat jogurtem, takže nad ní nezapomeňte čachrovat lžičkou. Nedoporučuje se dovnitř vylívat sladké břečky, ba ani čaj, neboť krystalky cukru vám zajistí brzký odchod (z vlastní zkušenosti vím, schytalo to ESC). A není dobré na klávesnici pokládat morčata. Těžko říct, jestli by se z obsahu usazeného mezi jejími spáry dala udělat nějaká analýza toho, co bylo na oběd (večeři, svačinku...), v takovém stádiu rozkladu. Třeba už tam teď bujaří nový život. Třeba mě to dovede k nějakému objevu, za který dostanu Nobelovu cenu. Ikdyž mým snem bylo vždy vymyslet IQ testy pro moučné červy.

Znáte ten pocit, když vás někdo sere už jen svou hloupou červíčkovskou existencí? A víte, o kolik je ten pocit nádhernější, když ono dané individuum dostanete za úkol ve výtvarce nakreslit třetí týden po sobě? :)))) Pak se doma máte aspoň na co dívat, kdyby se vám náhodou zastesklo...

Jako perlička na závěr...
...EPIC FAIL, který dnes vyfotil sám všemocný blahoslavený Adyslav u vietnamců (a dovolil mi uveřejnění). Ne, ta fotka není vtip.


Plačte. (anebo se smějte)

Není nový, jen vypraný v Perwollu.

10. listopadu 2011 v 19:52 | Viollet
Dneska jsem na škole potkala holku, co měla stejný svetr, jako já! Svetr, či co to je...spíš kabát (nebo hadr)...ale ten její nebyl tak sepraný, sežmolkovaný, dotrhaný a vybledlý, jako můj. O_o Aspoň v něm vypadám jako řádný vandrák.

Odporný tělák. Z plavání jsem se zase vykecala na tetku s malinama, takže za odměnu mi další hodinu navalila komunistický nástup s tím, že jsem ho dělala 6x znova (doprovázený hlasitým řevem a buzerací). Aspoňže zapomněla na ten Cooperův test, co mi měla dát znova, protože jako jedinému člověku se mi povedlo vyfasovat bombu (o jedno podělané kolečko) *thumbs up* (pro ty co neznají, odborná definice: je to takový kreténský test, kdy daná oběť/skupina obětí je nucena běhat kolečka jako mamrd celých 20 minut a splnit limit... asi proto, že tělocvikáři se na nic jiného nezmůžou, než na ten nejprimitivnější předmět, kde se nemusí používat mozek)

ŠOK!!! Moučný červ chutná po ořechu!!!

7. listopadu 2011 v 17:51 | Viollet
Přemýšlela jsem, jestli se to píše po ořeších nebo po ořešech, ale nakonec radši po ořechu. A jelikož jsem tak strašně zakomplexovaný člověk, budu psát o tom, jak chutná moučný červ.

Další hnusný článek v řadě.

Střevní prokletí

2. listopadu 2011 v 19:06 | Viollet
Ach střevo mé, proč jen musím celý den žrát rohlíky a svíjet se v křečích!!! Ani čokoládu si nemůžu dát, ani brambůrky, ani mazglavý smradlavý domácký sér! Ze všeho je mi zle, všechno, co sežeru, mám chuť vyblut, a když ne, tak mám hodiny žaludeční křeče! A kdyby jenom žaludeční, jsou tu i další věci, o kterých je lepší pomlčet... Jak může někdo požrat vepřový řízek s chlebem, tatarkou, hořticí, kečupem a myslet si, že to bude bez následků?! Já mu to říkala, však ty se posereš.... Néé... A druhý den ona jistá osoba příjde z práce dříve, s argumentem ''já jsem se posral!''' (stejně tak nechápu, jak někdo může sežrat 2 měsíce otevřenou tatarku (a nepoznat to!) a přežít...že?) Jak to s tím souvisí? Nijak. Jen to, že já můžu sežrat jakoukoliv neškodnou věc, a už mám střevní problém! Jaký smysl má můj život, když nemůžu normálně žrát?! Zasrané KFC, zasrané kuře! Od té doby, co jsem tam páchla a zežrala to zkažené maso (?), ze kterého mimochodem jeden člověk dostal hlísty a druhý ecoli, mám trávení v prdeli! To byl nápad, sednout si do zasmaženého fastfoodu narohu václaváku, kdybych to věděla, zacpu si radši hubu zmrzlinou za 80 korun a vyhnu se mu obloukem! (to jsem stejně po výše zmíněném prospěšném ''obědě'' udělala, později cestou zpátky to mělo dvojitý efekt (není nad hajzly ve vlaku)).
Teď si můžu hubu zacpat tak maximálně suchým rohlíkem.
Vlastně ani to ne - rohlíky došly.
Achjo.
Užíjte si neprojímavý zbytek večera, narozdíl ode mě.

Nechce se mi vymýšlet nadpis

4. října 2011 v 17:11 | Viollet
Áno, po dlouhé době o sobě dávám vědět! Tolik jsem toho chtěla napsat, a většina z toho už mě vypadla z hlavy. Škola mě zaměstnává dostatečně - a k tomu všemu se mi splnila moje největší nočmí můra ze třetí třídy, plavání... A už se o tom nechci bavit!
Časem sem hodím nějaké nesmysly z výtvarky - kdo by čekal, že na oděvnictví budeme navrhovat oblečky pro psy... Dokonce už se mi povedlo nachytat několik bomb (hlavně z nedodělávek, a hnusák dějepisář mě k tomu všemu ještě vyzkoušel :/)
Rozepsala bych se víc, ale nechce se mi - takže se vymluvím na to, že jdu ven.
Ne, vážně jdu ven. Z toho šití mě pěkně bolí záda.

Mimochodem, trošku jsem se povrtala v menu... Teď tak přemýšlím, že je to ještě víc chaotické, než předtím :X


PS: Ten článek je dost suchý.

Cesta do pravěku

16. dubna 2011 v 8:08 | Viollet
...a právě včerejšek mi připomněl, jak jsme na elektřině závislí.

 
 

Reklama

Oblíbené blogy

Odkazy



Credits
goodstuffnononsense.com, rodiennes.deviantart.com, orangedotgreen.deviantart.com, angooy.deviantart.com, suicdekng.deviantart.com

2011-2017 pieklo.blog.cz