Ježyšimaryja, moravák!

Sebevědomí a mindrák

Jsem spjet

17. ledna 2017 v 12:53 | Viollet
Si rikam, ze bych po tech sedmi mesicich mozna mohla napsat clanek, haha. Blog jsem dobrovolne nezavrhla, to ne. Odesel nam kompjutr, toz jsme ho dali opravit, on pak fungoval dalsi mesic a nakonec se odebral do kremikoveho nebe uplne, se vsemi daty (opet). Pote nasledoval mobil. Na jednu stranu muzu rict, ze mi to tak aj vyhovovalo, bo me prestaly obtezovat nezadane hovory a na zdi jsem dlouho nevidela zadny obludny recept, trebas na lasagne ze stareho toustoveho chleba nebo oreo dort o 576598476458967458 kaloriich (se ze me stal docela gastronomicky nacek).

Jeden by si myslel, ze jsem za tak dlouhou dobu zazila jistojiste spoustu dobrodruzstvi! Opak je vsak pravdou, pokud nepocitam nedobrovolne vylety do Berlina, pac i vyrizovani hloupeho pasu se neobejde bez byrokratickeho pekla. Aby toho nebylo malo, v nedelu se tam chystam uz napotreti, tak o Berlinske zdi polepene zvykackama a kosmickych zachodech na benzinkach snad priste.

Zde by bylo vhodne vmistit umeleckou prilohu, ale jelikoz postradam jakykoliv program na upravu fotek, bude kulove.

Tento clanek ma 0,01% vypovedni hodnotu a neni nicim jinym nez vykrikem do prazdna, ze stale jeste ziju a hodlam sem psat.

Rotující chaos v pračce

6. května 2016 v 19:16 | Viollet
S novyma kvasovyma barvama si zatim moc nerozumim. Na prvni pokus se mi podarilo zabarvit stul, podlahu a dokonce i zed (to slo nastesti jaks taks dolu, toz si nikdo nevsimnul O_O). Druhy a treti vykres se nepovedl, ctvrty uz jsem nervama zmuchlala a vyhodila do kose. Nakonec jsem si rekla, ze se s tim nebudu smolit. Vysledkem budiz tato narychlo nacmarana pracka, jejiz obsah odrazi me aktualni dusevni rozpolozeni:


Casto se ptam, kam zmizela moje trpelivost.

Výzva ''Já obrazem''

6. ledna 2016 v 18:41 | Viollet
Kdyz se pomyslne prohrabavam historii sveho blogovani, je to uz podruhe, co se zucastnuju nejake vyzvy. Muj vnitrni narcis samozrejme nemohl odmitnout neco tak lakaveho jako vyjadrit sve ja jednou fotkou, ktera ma za ukol zachytit nekolik malo vystiznych predmetu. Stvoritelem tohoto ''retezaku'' jest Monica Otmili, ktera mimochodem vybizi kohokoliv, kdo ma chut se zucastnit.

Ze zacatku mi vrtalo hlavou, co vsecko k sobe naskladat, bo vetsina meho jmeni zustala doma. Nakonec z toho vzniklo cosik takoveho:


Zacneme trebas brylema.

Vakuum v palici

16. listopadu 2015 v 17:01 | Viollet
Posledni tri clanky stoji za mrvu. Teoreticky bych je mohla smazat a zanechat v archivu hlubokou diru (a mozna to taky udelam). Premyslela jsem, cim to je. Proc mam uz tri mesice tvurci krizi, proc nemam absolutne zadnou motivaci normalne fungovat. Obcas clovek potrebuje nokturnovat do peti, aby dostal odvahu se rozepsat...

Mesice zpatky jsem si neprala nic jineho, nez zabalit kufry a zrychtovat se do zadele. Pryc ze skoly, z domu, z Ceska. Coz se mi nakonec splnilo. Zel bohum nemuzu rict, ze by se mi o tolik ulevilo.
Jakkoliv mne skola drive lezla na nervy, az ted si uvedomuju, jak moc mi chybi. Minimalne davala memu fungovani jakysi rad. A zasypavala me (kolikrat hloupymi) ukoly, ktere zraly podstatnou cast volneho casu, coz bude nejspis ono - vsici vime, ze prave pri nedostatku casu a prostoru ma mozek nejlepsi napady a tomu se pak tezko odolava. Pricteme nesnesitelnou atmosferu doma a mame perfektni motivator. Jakkoliv moc nahovno bylo, vzdycky jsem si mohla o vikendu privstat, nasednout na vlak a navstivit zname, smazit spolu hry, jit se projit do lesa, vytahnout Adyho pod schody a klevetit... Bylo se na co tesit, clovek si techhle chvil vazil. Taky bylo snazsi vytahnout vykres a delat, pac vicemene nebylo na vyber. Chtelo to unik od reality, zalostne. Az kdyz se mi konecne podarilo vypadnout pryc, mam pocit, ze teprve ted me vsecky ty schizy dohnaly, jakkoliv moc jsem si je drive nechtela pripustit. I kdyz uz me prakticky nema co stresovat, porad se nemuzu zbavit depresi, pocitu uzkosti a panickych ataku, ktere mi pomalu znemoznujou vyjit ven z domu. Obcas si pripadam tak akorat na Chocholouska.
Zalostne potrebuju nejakou pravidelnou cinnost a spolecnost dalsich lidi, protoze bavit se kazdy den jen s jednim clovekem vazne nestaci, popravde mi z toho obcas dost hrabe (jakkoliv moc mam Stefana rada).

PS: Poridila jsem si sadu sesitu, abych mela kam zapisovat myslenky a napady. Je to daleko praktictejsi, jak mit vsude roztahanych 4850938 papirku, ktere pak stejne omylem vyhodim. Toz me napadlo je trochu vylepsit, lepe se pak do nich pise.



Vasilisa Prekrasna v podani Ivana Bilibina a napis v hlaholici. Nemuzu mit vsude runy.

Probuzení z letargie + tip na efektivní klystýr

25. září 2015 v 17:07 | Viollet
Sotva presla vlna opravnych maturitnich zkousek, ucitelky uz sondujou, jak se drzime v dospelackem zivote. Pry mame kazdy poslat email. Premyslim, co napsat (pokud vubec). ''Brej den, Ady je na pracaku a docasne dela v soc Tesku, zatimco ja nejsem ani na tom pracaku'', nezni zrovna lakave. Musim si to nechat projit hlavkou.
Taky se mi dostalo par vyzivnych novin z domova! Dvema znamym ze skoly uz narostl buben. Coz vubec nechapu, bo prece nemuzou byt o tolik starsi nez ja. Zachvilu se to beztak zacne sypat jak lavina. Decko sem, svatba tam, detstvi jest definitivne v prdeli. Bohove, jak hrozne se mi nechce dospet! Ne, ze by mi skola chybela... Mozna malicko. Aspon mi davala moznost socializace. Vlastne by se to dalo docela dobre prirovnat k Cervenemu Trpaslikovi. Holly privedl Rimmera zpatky v podobe hologramu, aby Listerovi nehrablo v bedne (i kdyz se navzajem nesnaseli). Tridni kolektiv byl takovy muj Rimmer. Ted jsem vetsinu dne sama doma a moc to memu dusevnimu zdravi neprospiva. Toz se snazim aspon nejak zamestnat, aby mi nepreskocilo uplne - cas travim s nosem zaborenym ve vykresech.

O sousedské lásce

28. června 2015 v 14:57 | Viollet
Naše sídliště bylo odjakživa soc. Shlukovala se tu všelijaká sebranka, raz za čas domovník vykopnul jakésik feťáky ze vchodu. Pro fet se na nějakou dobu chodilo o barák vedle. Konkurovat se snažila aj spolužačka ze základky, co si na chodbě u schodů pěstovala durman, ale byl tak zanedbaný a přichcíplý, že ho Ádyho bába vyhodila (načež se naše pěstitelka nasrala, zaklepala na bábu a zprdla ji, že nemá právo vyhazovat její drogy). Já však nemám v úmyslu psát o svých vymazaných ex-spolužácích a jejich kytiškách, nýbrž o sousedech.

Svatý Francek, Jidáš a mytologický guláš

5. května 2015 v 18:12 | Viollet
V noci se mi zdály pošahané sny o čtyřicetiletých chlapech, co mě zvou na rande a já souhlasila enem na základě vidiny večeře zdarma. Můj židovský charakter se nezapře ani ve snu. Naproti tomu se snažím trochu uklidnit a zbytečně neschízařit před zkouškama, zatím se mi daří. Pondělní ráno jsem sice měla mexickou vlnu ve střevě, ale po otevření zadání ke slohovce z angličtiny všecky stresy přešly. Napsala jsem ju s prstem v nose (obrazně, samozřejmě). Zatímco dnes se celá třída klepala strachy, já měla češtinu u zádele. Ďidaktický test nebyl tak těžký, stihla jsem ho dopsat o půl hodiny dříve. Palladiny kozy mě sice zaskočily, Jidáš však nikoliv. Spíš mě překvapilo, kolik lidí na téhle otázce vyhořelo (někdo z vedlejší třídy si dokonce tipnul svatého Francka!). Nejsem sice žádný milovník biblických příběhů, ale Nový zákon jsem kdysi četla. V komiksové podobě. Byla to fajn pohádka.
Příhodně jsme dneska v čekárně u zubaře s Ádym objevili 156487875 pobožných letáků a z dlouhé chvíle je rozebírali po grafické i obsahové stránce (toto lze pravděpodobně přisuzovat degeneraci školou). Když pomineme fakt, že všecky vypadaj jako solidní lidová tvorba zmatlaná ve wordu, obsahujou stále dokola se opakující pindy - větší část se skládá z otřepaných fakt a obsahuje aj pár úvahových otázek, které nikam nevedou. Avšak pozor! Skoro na konci se objevuje plot-twist - Bůh! Ukradl-li vám někdo kreditní kartu, hledejte odpověď v Bibli.
Co se slohové práce do češtiny týče, potěš těm, kdo budou ty naše pseudointelechtuální úvahové sračky opravovat.


Královraždy, maturita a digitální sodomie

4. dubna 2015 v 16:17 | Viollet
Tož si říkám, že můj život připomíná spíš okurkovou sezónu, bo se nic pořádného neděje. Za nejžhavější událost týdne by se daly považovat ustavičné výpadky proudu. Málokdo o sobě může prohlásit, že zůstal uvězněn ve smradlavém Tesku! Sledovat vyděšené/protivné/vytlemené gzychty ostatních lidí bylo docela vtipné. Aby toho nebylo málo, o půl hodiny později přestala téct teplá voda a dost lidí mi psalo nasrané zprávy, jak je venku umlátily kroupy. Mně se mezitím rozpadl stůl.

(vzpomínka na Vánoce - kdesi ve špajzu jsem našla poslední kousek cukroví)

Aktuální počasí jen podtrhuje maturitní atmosféru. Naše odpolední lovecké výpravy do Vegy většinou končí dost mokře, bo jak na potvoru nás vždycky v půli cesty stihne jakýsi hnusný sněhovitý déšť a vichr. Celý den se hrbíme u zavařených počítačů a vztekáme se nad adobe ilustrátorem, který raz za čas spadne a pohřbí rozdělanou práci. Nejmenovaný spolužák sedící vedle nás (který se zdá permanentně namočený v líhu), se neustále vzteká, vrtí, funí, kašle, lomcuje s lavicí a ohrožuje naše duševní zdraví (s Ádym jsme se shodli, že na něj jednoho dne počkáme za školou a zlynčujem ho). Vztahy ve třídě se vyhrocují. Za tři dny se stihla vytvořit jakási pomyslná pyramida hierarchie, někteří se sami považují za její vrchol. Dohlížející učitelka nám jasně dává najevo, kdo je v jejích očích smradlavý plebs, svým oblíbencům navzdory pravidlům pomáhá a vůbec, celá zkouška připomíná spíš trapnou frašku.

WC čistící sůl

31. ledna 2015 v 11:32 | Viollet
Tož hurá, je to zamnou. Na dalšího půl roku si můžu zubaře odškrtnout ze seznamu schíz. Popravdě se cítím trochu zklamaně. Čtvrtek jsem si představovala jako brutální masakr s vrtačkou, místy se mi vybavovaly průpovídky o agonii v křesle a rozpitvané dásni. Co taky čekat - u zubařky jsem se neukázala cez sedm jedenáct let a ústní hygienu jsem též dvakrát nehrotila. No a jediné, co si nakonec vyslechnu je, že mám "nádherně zdravé zuby" (a taky příšerný předkus, prý esli s tím vůbec dokážu ukousnout rohlík). Jsou lidi, co se v ordinaci neukážou třebas tři roky a už maj prohnilou hubu, dokonce můžou chodit pravidelně jako Ente a stejně se pokaždé do školy vrátí s nějakou děsivou historkou a provrtaným zubem. Asi mám holt víc štěstí jak rozumu...
Čas neúprosně letí. Jaro sice eště není, přesto venku můžeme zpozorovat první známky jeho příchodu - sníh roztává a chodníky odkrývají nespočet psích guven. Kombinace náledí a rozšlápnuté sračky na každém druhém kroku je perfektní. Možná by bylo nejlepší začít s intenzivnější přípravou na maturitu.



Závodní jídelna hadra

16. prosince 2014 v 21:57 | Viollet
Už se nikomu nebudu posmívat, že má škaredý perník. Došlo mi totiž, že zdobení je nevděčná piplačka. Představa o perfektně vykreslených střešních taškách hořícího kostela se rozplynula v momentě, kdy polovina polevy vytekla na stůl. Zbytek skončil buď na kalhotech, na zemi nebo v hubě. V zápalu předvánočního/slunovratového nadšení jsem si slibovala, kolik toho letos napeču, tož nakonec mi bohatě stačilo půl století slepovat linecké a všecko přitom zamastit višňovou marmeládou. Zítra to vidím tak, že budu tričko čistit od čokoládové polevy. Ave čistota práce.


čajové štítky k sušenkám ve tvaru čajových pytlíků

Padesát odstínů hnědi

30. září 2014 v 21:26 | Viollet
Ilustrační foto:


Hnědá je barva podzimu, čokolády a dalších hnědých věcí. Takovéto hnědé věci nalézám na školním hajzlu, který je již několik měsíců ucpaný, tudíž by šici měli onu skutečnost dávno zaregistrovat a brát v potaz. Přesto se pokaždé najde někdo, kdo tam cosi vytvoří a nechá na odiv světu několik dní, bo záchod je, jak bylo výše zmíněno, ucpaný. Ucpaná jest i moje hlava, na rozvrhu hodin přibyl další grafický předmět a právní seminář s ředitelem, kerý vypadá jak satan a učebnice práva jest pouhou klikou v místnosti vědomostí. Což znamená, že abych vůbec dostala usmolenou čtyřku, musím se našrotit celou učebnici nazpaměť, bo jináč se nedostanu k maturitě. Žák má prý studovat ve dne, v noci. Pan ředitel si myslí, že žák je stroj a "netouží" po ničem jiném, než si po večerech honit nad paragrafy. Další grafické cvičení, výroky a výrony, čtvrtý rok. Textury, vzory, linie a body mi tečou nosem. Nový učitel je nadržený do práce a v jednom kuse opěvuje minimalismus, tož si asi moc rozumět nebudeme. Jsem staromódní a šudlám dětinské obrázky. Jednovrstvý toaletní papír je zlo.


Chcu se vrátit do Říše a cpát se ostružinovým dortem.

Pozdravy z Říše

31. července 2014 v 15:22 | Viollet
Poznatek prvni - risska klavesnice ignoruje hacky, carky vsak existuji. Tento fakt me nuti vykaslat se na interpunkci, za to se predem omlouvam. O_O

Jeden by cekal, ze kdyz zdrhnu na prazdniny do Nemecka, budu navstevovat jednu pamatku za druhou a fotit kazdou pyjovinu. Omyl. Vetsinu dne sedime s chlopem doma a smazime hry, pac venku je neskutecne vedro. V nekterych mestech dokonce pukaly cesty, ted se to ma tak, ze tricet minut odsud jsou celkem slusne povodne a u nas za posledni dva tydny z nebe nespadla ani kapka. Zajimave.


Vesnice, kde si momentalne valim sunky, se jmenuje Kirchhellen. Je to vesnice, ve ktere najdete vic jak osm kadernictvi, sochy oslavujici precliky, preclikove mozaiky na chodnicich v parku a preclikove podzimni slavnosti, kdy farmari se svymi vozy projizdeji ulicemi a do davu hazi precle. Spise nez farmarskou vesnici Kirchhellen pripomina male mestecko obklopene poli a lesy. Kdyz uz vylezeme ven, vetsinou si koupime cosi k jidlu, sedneme si na namesti a cucime na lidi. Obcas mi prijde, ze nekteri z nich maji jakysi senzor na nekuraky, bo si k nam pokazde kdosi sedne a zakonite zacne balit cigaretu, i kdyz vsude kolem je nekonecno mista, bo lidi si spis sedaj do smradlaveho Döneru, ktery ma na namesti spolu s bankou a zubarem 100% sanci na preziti. Zbytek po nejake dobe konci.


Co mi ale chybi jsou hory. Westfalsko je v jednom podobne Jizni Morave - vsecko je placate.

Polib si lišku

27. června 2014 v 13:00 | Viollet
Po předešlém pondělním útěku a ignorovaném sportovním dni v úterý následovala středa, a to už ze třídy nedošel nikdo. Z ostatních ročníků se na školu nevybodli enem dva lidi, což už dohromady čítalo tři na celé škole. Češtinář měl z našeho ochuzeného počtu řiť. Většinu školního dne jsme s učitelem občanky diskutovali o hudbě a pouštěli si ukázky svých oblíbených písniček. Přestože jsme šici tři posluchali metal, skoro na ničem jsme se neshodli. Tož jsem aspoň učitele kulturně obohatila a seznámila ho s folk metalem, páč byl jako příznivec folkloru zvědavý, oč ide.


Zezačátku komentoval videoklip, hudební nástroje, tradiční finský tanec... Jakmile se začlo zpívat, schoval hlavu do dlaní a začal se smát (možná zoufale?), jeho pocity se mi podrobněj identifikovat nezdařilo.

Ve čtvrtek už jsem se ani neobtěžovala kajsi chodit. Sestříčka, zvaná též Moucha, měla fajný nápad zrobit si s partijou výlet do Hodoňovic, na Lašský Dvůr. Z Frýdku-Místku jsme vlakem ujeli jednu zastávku do Bašky a pak slušnou štreku bloudili pěšky s navigací v mobilu, která nás chvílema posílala úplně do pryč. Ale stálo to za to, bo moct si pochovat malou lištičku v náruči, to se každý den nestává. O_O


Po chilli a cibuli vůně z úst se neline

19. června 2014 v 23:25 | Viollet
Na skeneru se mi povalujou letenky do Říše, zatím na ně dva měsíce sedal enem prach (jako na hromadu dalších naprosto překážejících věcí, které se raz za čas sesypou na zem jako lavina bordela). Než si ale někam sednu i já a užiju si tu spoustu srandy spojenou se strachem z létání a cestovní hnačkou, počkám si takový týden. Zatímco Ády odjíždí válet si šunky do Chorvatska a Ente zase do Polska, já budu trčet ve škole, vyklízet smradlavou šatnu a lžičkou zpod lavic odrbávat žvýkačky a víčka od fekální aktívie tvarohové (nevím, kdy a kdo ju tam nalepil, páč už snad čtyři roky podobný úklid nikdo neprováděl - kufr se mi protočil tak načtyřikrát).

Kromě objevování nového života pod lavicí mě též čekají dva měsíce na dokončení zakázky, tož vandráka zase nedokreslím, páč nebude čas. Zaslouží si minimálně omluvu, chudák. Pomalu se snažím sesbírat nápady na další knížku. Tentokrát mi za zadkem nezahoří žádný zákeřný termit odevzdání práce, takže budu mít daleko více času a nebudu muset z hlávky tlačit voloviny na poslední chvilu.

Počítám s tím, že za dva měsíce prázdnin se snad cosi zajímavého stane a já budu mít konečně o čem psát. Třebas vedle mě spadne satelit nebo uvidím létající talíř, cojávím. Takhle si člověk smaží palici nesmyslnými úkoly do výtvarných předmětů, je protivný, chodí prakticky enem do školy a ze školy dom, kde se na šecko stejně nakonec vydlabe a zapne kompjůtr, protože na nějaké projekty nemá náladu ani inspiraci. Ke všemu mi bylo vytčeno, že moc hraju. Teď už sice nehraju, ale o to více žeru. A protože mě hrozně mrzelo, že každou středu, co maj ve Veze pečivo, na mě nezbyde ani ochuzený drobet, páč kolem odpoledne je vše beznadějně vyžrané (důchodci se na to slétávaj jak muchy na guven), upekla jsem si doma pizzu. Hned několikrát.

Rozjímání o chlebu II. (tentokrát bez plísně)

5. března 2014 v 16:43 | Viollet
Na zaprášeném stole se mi válí hrouda práce. Tož že by té hotové přibývalo, se jaksi říct nedá. A pokud přeci, tak jsou to artová hovna do školy, kerá ani nestojí za zveřejnění. Nebo taky zakázka, kerá zatím musí zůstat schovaná v šufleti, dokud projekt oficiálně nespatří světlo světa (což bude doufám brzy, bo se chcu konečně podělit o cosi plnohodnotného). A eště mi bylo vyčteno, že na svůj blogísek smolím, opět.

Hrozně mě mrzí, jak marním čas. Tím nemyslím ani tak hovnění v textovém editoru, jako školu. Možná to zní idiotsky a pubertálně, ale už třetím rokem zjišťuju, že mě grafický design vůbec nenaplňuje, a že rozhodování se ve třinácti letech o budoucnosti je strašná sprostost. Na druhou stranu si ale nedokážu představit, kam jinam bych šla, bo ani není z čeho pořádně vybrat. Přes to šecko můžu po dlouhé době říct, že se cítím šťastně jak sluníčko na hnoju, což je možná důvodem, proč na blog píšu tak málo (plus fakt, že jsem líná šunka).

Už jsou to tři dny, co jsem se vrátila dom z Německa. Fotek moc nemám, jako obvykle, bo tahat po kapsách foťák je moc zátěžové. Zato jsem si do Česka dotáhla skleničku výborné marmelády, dva sáčky sypaného ovocného čaje, dvě plechovky chilli pasty, kerá vám při větším množstvím způsobí tekutou stolici a pocit lítání, jednu flašku tekuté chilli omáčky, cukroví chutí podobné vanilkovým rohlíčkům, co měli v pekárně čerstvě napečené každý den (♥), ručně vyrobené přírodní mýdlo, dvě nové metlácké trika, jedno myláškovo vypůjčené a vestu s nášivkama, kerou máme skoro stejnou (pro takový ten hřejivý pocit, že i přes vzdálenost tisíc kilometrů máme cosi, co nás spojuje)...

Cement

8. prosince 2013 v 17:36 | Viollet
Při pohledu do svého ochuzeného soc archívu musím uznat, že nejsem zrovna produktivní. Docela mě to aj mrzí, ale pokaždé, co otevřu titulní stránku blogu, v mém gágoru se z mystických důvodů zvedne příliv dnešního oběda, načež najedu na křížek a radšej čumím na svou zabordelářenou plochu (možno ani není zapotřebí tento fakt mystifikovat). Ten sám proces se opakuje při otevření školního ímejlu či tašky s libovolným školním obsahem. U tašky už můžeme trošej zapochybovat, páč dyž pořádně analyzujeme její obsah, už to není enem škola, ale taktéž rozdrolená svačina, za pár sáčků a tuna pochybných papírků vespod, ze kterých se mi chce blut.

První pololetí je skoro v rektu. Už jsem si pomale říkala, že šecko je jednou poprvé, a že tu bombu z ekonomie letos prostě nafasuju. Bo jako jedinému člověku mi v bakalářu zářily tři basy.
Nejsem obdrzlé hovado postrádající jakoukoliv úctu k učiteli. Nedovolím si to, co třeba ostatní k tělocvikáři. Pokud je ale kantor vyloženě pyjus, kerý neváhá využít sebemenší příležitosti k ponížení a zesměšnění, kerý si imrvere sere do huby a ani neví, o čem porádně mluví, pokud je jeho ego naduté jak sviň, bo on je přeci učitel a enem jeho slovo je svaté a se stoprocentním obsahem pravdy, co se ode mě očekává? Že budu držet hubu a nechám si nasrávat na hlavu, protože jsem cosi míň, protože nemám papír na to, že jsem vyštudovaný blb? Musí mi to být porád mláceno o palicu? Nedejte bohové, pokud by mě náhodou přepadlo nutkání vyjádřit svůj názor nebo konstatovat pravdu! Opovažte se mít vlastní názor, pokud jakýsi máte, strčte si ho dořiti, bo nikoho nezajímá.
A esli cosi vyloženě miluju, pak je to přesně ten specificky ukřivděný a šokovaný pohled, dyž nepohodlným dotazem trefím do černého poté, co se mě takový kantor pokusí potupit před celou třídou.

Nemám artový mozek

6. listopadu 2013 v 20:44 | Viollet
Poslední dobou se mi zdaj take psychárny, až mám pomale pocit, že brzo zcvoknu. Sny, keré ani nejdou smysluplně popsat, páč jsou zmatené jak hovád, ale jakoby stejně nesly jakési poselství. Začínám intenzivně uvažovat o tym, že si pořídím nějakú knihu v pěkných deskách a to, co ve mě zanechá jakýsi pocit, načárám. Potřebuju to vyventilovat. A Ádyho beztak nezajímá, co se mi každú noc zdálo...

(škoda že s tym lukem nevypadám taky tak epicky)


Chcu vidět, jak tendle školní rok dopadne. Jsem v rektu. Až teď zjišťuju, jak moc mě grafický design nebaví. Nemám na to mozek. Hodiny sedím a tupě čumím do zdi, bo mě nic nenapadá. Furt jakési kompozice, stříhání z papíru, lepení a jiné pyjoviny. Občas mám pocit, že si do tych hodin idu sednut enem z prdele.


Tak si radši čárám ''dluhovlasé vagabundy'' a z hlíny hnětám runy.

Ježyšy, co ste v tom parku oškubali?!

15. října 2013 v 18:18 | Viollet
Mám pocit, že veškerá má životní energie odplula kajsi do rekta. Dneska v noci se mi zase zdál jeden z tych vyschízovaných a děsivě živých snů, po kerém ráno mívám pocit, jako bych vůbec nespala, ale probděla den v úplně jiném světě. Zdálo se mi, že jsem byla lovcem. Plížila jsem se lesem a vybíjela mladé rusalky, slabé a bez možnosti se bránit. Enem tak, pro zábavu. Nakonec mě chytila jakási ženská v kožené zbroji, dotáhla mě do vesnice a předhodila vesničanům, keří mě zlámali v kole a stáhli z kůže...
Dokonce se mi prý poslední dobou robí pytle pod očama, bo pořádně nespím. Sic je pravda, že se ze mě stal řádný kofeinový feťák, bo do sebe denně naliju několik konvic čaje. Nemyslím si, že by to mělo až take drastické dopady na můj spánek, bo blbě se mi usínalo dycky. Ať už s čajem nebo bez. Ale dluho jsem neměla tak intenzivní sny, abych se ráno (a celý zbytek dne) cítila totálně vyřízená a kolikrát ani nevěděla, co byl sen a co realita.

Tož ale, co jsem chtěla napsati dříve, než mi zas selže paměť, a já budu bezstarostně plavati v jiném kosmu.

Už je to cez týden, co se uskutečnila bitva o Morii, letos už jedenáctý ročník. Tudle jsme se vraceli do věže, poté, co jsme dostali od skřetů po čuni. Tož ale co nevidím, dole v listí! Nádherný brk. Žel bohům se mi ale nepodařilo identifikovat, jaký fógl jej upustil, tož přikládám fotku, esli by mi kdosi nepomoh. Doma nás napadlo, že by mohlo být z výra, ale nevím, jak moc je to pravděpodobné. Peří už pár měsíců sbírám, ale nikdy se mi nepoštěstilo najít jakési dravčí.


Ináč bitva byla parádní, sic jsme prohráli (avšak enem o chlup!). Naneštěstí, až do jara mám s válčením utrum, tož budu hnípat doma a vydělávat si na kostým. Též mě napadlo, že si sednu k té hromádce korálků, co jsem si o prázdnínách nakupila, a zkusím cosi zmatlat, spolu s tím nakřečkovaným peřím. Dyž jsem je počítala naposled, dohrabala jsem se k jakýmsi osmdesáti...


Turnaj v Medžiku

1. října 2013 v 17:55 | Viollet
Eště předtím to vypadalo, že si užiju krásný asociální víkend. A nakonec guvík. Stojím u přepážky a kupuju si obousměrný lístek do Ostravy...
Co mě vůbec přimělo suhlasit, že pojedu? S magicem jsem začla snad kajsi v prosincu a ke hraní se dostala raz za čas, dyž byla nálada. Na pravidla se eště občas doptávám během hry, furt robím zbrklé chyby, mám šílený problém se soustředěním a hrát s kýmkoliv jiným, než se svým chlopem, mi přišlo nemyslitelné. Tudíž představa, že bych měla jít na jakýsi turnaj, se mi jevila spíš jako nepovedený ftip... A stejnak jsem se nechala překecat! Bo mi bylo řečeno, že ide o turnaj začátečnický (což byl, jak se pozděj ukázalo, omyl jak hovado).


Netrvalo pár minut a z hlavního nádraží jsme se autem dopravili k herně, spolu s přitelovým kamarádem. Tehdá už mě začaly přepadat silné zaječí myšlenky. Vevnitř bylo docela plno, až na jednu babu samí chalani, do začátku zbývala cirka půlhodina. Sedli jsme si ke stolu, kerý se zdál prázdný, a zatímco ti dva se pustili do řešení jakýchsi karetních záležitostí, já si vytáhla housku s plastovým margarínem a předstírala, že jsem v jiném kosmu.
Pár minut po desáté na zdi visel papír a my byli vyzváni na první kolo. Mělo jich být celkem pět, zapsalo se dohromady čtrnáct hráčů. Můj soupeř byl jakýsi malý kluk. Sotva jsme si sedli ke stolu, v hlavě mi začalo řádit 26359 šotků, keří šecky dosud nashromažděné vědomosti vyházeli uchem. Jak se nakonec ukázalo, burdyl jsme v tom měli oba dva, a to solidní. Naštěstí si po chvíli přised aj ten kamarád, kerý nám podal pomocnou hnátu. Jakýmsi záhadným způsobem se mi podařilo vyhrát, 2:1. Druhé kolo už se mi stresem přestal točit žaludek, v naivním domění, že to zas tak hrozné nebude. Avšak ve chvíli, kdy si protihráč na stůl rozhrnul herní podložku, což není zrovna levná sranda, napadlo mě, že na začátečníka moc nevypadá, tož mi ten úsměv trochu ztvrdl. Moment překvapení byl, dyž jsme zjistili, že oba hrajeme s modrým merfolkovým balíčkem. Problém však byl, že jeho stál minimálně litr, což ten můj asi tři stovky, a eště ho skládal chlop. Tož jsem v přátelském duchu dostala po hubě, zase 2:1. Ve třetím kole mě ten přiblbý úsměv přešel úplně, páč jsem zjistila, že ten přítelův slavný balík je absolutně nehratelný. Ve čtvrtém už u stolu okouněl mistr sám, kerý vypadal, že se asi každou chvilu podělá smíchy, dyž se snažil o jakusi pseudoobhajobu. V tu chvilu jsem si hrozně přála, abych u sebe měla svůj luk a za pár šípů, neměkčených. Páté kolo ani nestojí za řeč, to už byl vyloženě výsměch do ksichtu.


Kupodivu jsem neskončila na posledním místě, ba ani předposledním. Cenou útěchy budiž mi promokarta.

Zkušenost to určitě nebyla špatná, dostala jsem pár rad pro příště, zjistila jsem, jaké to je hrát s kýmsi iným. Co mi ale vadilo, že turnaj byl dost nevyrovnaný, stáli proti sobě jak profesionálové s balíky za několik tisíc, tak začátečníci. Možná se eště kdesi ukážu, možná taky ne. Pokud jo, bylo by asi lepší vzít si příklad z Rimmera a založit si jakýsi herní záznamník, abych s ním mohla okolí srát a unudit ho k smrti...

Z Ragnaröku

3. září 2013 v 22:01 | Viollet
Třtinový cukr mizí rychlostí světla. Před chvilou jsem si chtěla zrobit čaj, avšak bylo zjištěno, že již není čím sladit! Naštěstí byl ve špajzu objeven doposud skrytý zdroj, čímž se zrodily aj nové naděje na spravení chuti po dnešním dnu. Nakonec však vyšlo najevo, že nešlo o třtinový cukr, nýmbrž o sušenou cibulu... :-ú
(nevím proč, ale dycky se musím rozepsat na jakémsi pochybném zcestném odstavcu, bo jinak nemám šancu vůbec cosi sesmolit)

Inu! Konečně možu přejít k temu, co mi leží na srdcu už sakra dluho! Jelikož bohové konečně vyslyšeli mé prosby a mě se v sobotu splnil sen - zúčastnila jsem se své historicky první dřevárny, konkrétně na téma Ragnarök, kaj proti sobě válčily síly dobra (kam se zařadila aj naše skupina) a chaosu! Než onu euforii přebijou školní schízy a já na většinu věcí zapomenu, jak už jest mým (zlo)zvykem, ráda bych se kajsi vypsala... :B

Tady nejsme ve vodnické říši!

26. srpna 2013 v 20:42 | Viollet
Expirační lhůta volna se už blíží. Je to ta poslední věc, o keré bych chtěla psát, ale žaludek a střívko mi to musí porád nemilosrdně připomínat, tudíž mé pocity po ránu bývají krapet zmatené a vyschízované. Ády je v rektu už jakýsich pár týdnů, tož se nudím jak hovado. Ani nápad na výkres nemám, a tak zas smrdím celý den u wowka. Žel bohům se nedá říct, že by se mi dařilo aspoň tam. Dyž už se na mě po 26546456 minutách čekání dostane řada a já mám šancu jít jakysi dungeon, přepadnou mě trávící potíže a musím odpetat pryč. Dyž už se kajsi fakt dostanu, buď wipujeme 5465451654x hned nazačátku nebo spadne celý server...

Krt ve městě

22. dubna 2013 v 18:24 | Viollet
Venku peklo jak cyp, že by si aj Horst Fuchs moh na kapotě auta osmažit slepičí ovulace. Všude plno lidí, skoro na každém rohu potkávám asiatku s bubnem nebo jakusi inou ženskou s kočárkem. Vzbuzuje to ve mě lehce vyschízované pocity... S Ádym zatáčíme do jistého nejmenovaného potentovaného obchodu.
Avšak poté, co přecházíme cez taky ten samootevírací bazmek, kerý dělí nákupní zónu od pokladen, začínám schízařit - před náma jihad jak sviň a u každé pokladny 56864 kilometrová fronta. Zběžně sondujeme regály s ovocem, kdy si kolega neodpustí několik uštěpačných poznámek o pochybnosti kvality a o cenách, keré s letákem vůbec nekorespondují. Po naprosto převratném zjištění, že náš byznis v obchodě jest v tom případě nulový, začínáme rozmýšlet, kudy z teho konzumního pekla ven (to je přirovnání jak od jakéhosi posratého hipstra, kurde). Kolem pokladen se procpat nelze, vystát si frontu postrádá sysel, za tu dobu bych se možná aj naučila hrát na koncovku. Tož ňa zas napadlo cosi ryze ynteligentního, že se procpem protisměrem, tou divnou samootevírací věcí. Nechávám projít dalších 200 lidí, hrnoucích se dovnitř, a čekám na svou příležitost.
Tož a co se asi tak mohlo stát. Spustil se ultra nepříjemně uřvaný alarm. Pak začli řvát i šici caparti v kočárcích. Ostatní enem stoja a čumí na nás jak na ydijoty, tož hlavně na mě, a Ády to vše nezapomněl doplnit o chytrou poznámku, že mi to mohlo být jasné. Poučení pro příště, haha, až budu chtít nezištně prasknut do koni - naučit se skákat dva metry vysoko, bo lozit po stropě. Bo taky použít mozek, občas.

Protože vikingové jsou švarní

20. dubna 2013 v 20:59 | Viollet
...a narozdíl od anglánů měli hygijenické návyky.

Dyž je člověk chorý, měl by se pré zahrabat kajsi pod peřinu aj se všema těma bakterijema. Takže just proto tu celý den smrdím u kompu, tuberákuju, snoplím a cez ty skleněné uslzené oči pomale ani nevidím. Ale zalehnut, to neexistuje! Bo právě teď mám 1654688456 iných věcí, keré je ''nutno'' zrobit přednostně. Třebas probírat teorii německých telenovel.
A taky čučet na film.
A pak načárat hlavní postavy.
A pak překopat dizajn blogu, už po x-té.


Dyž už je ve dveřách to posraté jaro, proč si nedat podzimní flashback a nezrobit dizajn v jeho duchu?

Balada o burdylu v tašťce (poučení z předchozího dobrodružství nulové)

30. března 2013 v 19:31 | Viollet
S pomale přecházejícím ročním obdobím, obloha mění svou barvu ze zimní fekální hnědé na typickou noční černomodrou, v důsledku čehož byvá v pozdních večerních hodinách tma jak v rici. Inu, právě touto dobou vracela jsem se z autobusáku dom, což není zrovna sympatická cesta. Tož jsem tak přemítala, co mi šici porád dokolečka omílají, že mám robit: ''dej si ten pepřák do kapsy a drž ho v ruce, kdyby tě náhodou někdo přepad.'' ''Hahaha, jak příhodné! Vypeču se na to, jaká je pravděpodobnost, že se na mě nalepí jakýsi sériový vrah, opilec, feťák, zloděj, psychopat či úchyl?'' Vyprdla jsem se tedy na preventivní opatření a spolu s mikro hloučkem lidí, kerý vystoupil z autobusu semnou, zamířila jsem do jakési pochybné uličky, kerá vypadala o cosi méně pochybněj než ulička druhá, mířící směrem k parku, kde je mimochodem tma jak v rektu. Po chvíli, co mě napadlo se otočit, se zděšením jsem zjistila, že většina lidí odbočila kajsi do háje, a že tu zůstali enem jakýsi dva chlopi, co šli předemnú. Tož co, jsou dva, to se nicmoc nemůže stát. Jakštakš klidným krokem si to rázuju rovno směr hala, dyž tu ten pochybný chlop s pleší, věku relativně mladého, zastaví před jedním domem. Ňák divně očumuje dvěře, ale dovnitř nejde, ha. Třeba zapomněl klíče, bo co. Avšak najednou si mě všimne. Stoja a divně čumi. Mé sebevědomí jaksi kleslo. Nenápadně ho zkouším obejít, avšak ono to ide docela těžko, dyž vás daný objekt upřeně hypnotizuje. A pak se nalepil za mě. ''No dopytla,'' napadlo mě. ''Třebas je to fakt ouchyl.'' Zrychlila jsem do kroku, sice enem trošku - schválně, co udělá. A ten hovád zrychlil též. Tož jsem zrychlila o cosi víc - zase přidal a byl mi ešče blíž, ba dokonce na mě začal mluvit! ''Nezrychluuuuj...'' Odporný hnusný slizký hlas. To už mě fakt chytl panický attak, co mám robit. Uhla jsem na cestu a nechala ho jít předemě - nenechám si vrazit kudlu do chrbátu, to už ho radšej chcu mít na očách, až bude chtít páchat vraždu... A stejně furt čuměl! Přepadla mě úzkost. Poslepu jsem chmatala do tašťky pro pepřák, ale byla tak narvaná všemožnýma pyjovinama, že ho nebylo možno nikde nalézt. V mozku mi právě buchla menší atomovka. Šel bokem a stále čuměl, pak se najednou zastavil u banky, hned vedle daší posraté temné uličky. Porád jsem chmatala v tašťce. Tuše, mandarinka, propisky... Pak jsem konečně vytáhla cosi oválného tvaru. S vítězným úsměvem uvnitř, zvedla jsem ruku. Bylo to lepidlo. Následovalo jen přidušené ''kurva''. A zase tím úchylným utišeným hlasem: ''Kam utíkáš, nezrychluuuj!'' Tož co, dořitě. Ulepit k smrti ho nemožu, tuš vražená do oka ho nezabije, navíc mám nahovno mušku, redisperem ho neubodám, řezák nevím, kde je, a mandarinka ho též asi nezastaví, ledaže bych ho zkusila uplatit. Hahaha - následoval zoufalý pokus, pravděpodobně můj poslední v životě - vzala jsem nohy na ramena a vystřelila včil jak jen to šlo...

...díky bohům za to, že o cosi dál byl jakýsi iný chlop, kerý mě doprovodil skoro až dom. Bo by to ináč špatně dopadlo (aspoň mám poučení pro příště, že nemám srát na moudré rady bližních svých). A věřím temu, že až si to přečte přýtel, bude mě pravděpodobně chtít zaškrtit za to, jaký jsem nezodpovědný moron. :)))))))


Rozfrclá mandarinka v tašťce

16. března 2013 v 14:04 | Viollet
Je temu pár měsíců, co jsem objevila poklad. Cosi naprosto úžasného a epického, nádherného, co ešče dluho po poslechu zanechává zvláštní pocity a mrazení v zádech... Z popisu by se dalo říct, že ide o cosik hudebního charakteru, což je pravda. A jelikož nejsem zrovna mástr, co se popisu týče, a dokážu donekonečna mlet srágory takřka ohovně, trošej to zkrátím. Jedná se právě o tudle skupinu, Wardrunu.
Posluchám metal - konkrétně folk, viking, pagan, občas aj black či death. Někedy se však stává, že mám trošej měkčejší náladu a pustím si čistý folk. V playlistu teho moc nebylo, enem Omnia, Faun a Beltaine, což už mám naposluchané bilionkrát, tož jsem se pustila do hledání čehosi nového a našla právě výše zmíněnou skupinu. S velkým očekáváním jsem si stáhla jejich první album, Runaljod - gap var Ginnunga, jelikož z odezvy posluchačů na last.fm nevypadalo, že by šlo o jakýsi pochybný dreck. Popravdě, Wardruna předčila veškerá má očekávání a s čistým svědomím můžu říct, že se jedná o opravdový mástrpiss. Jedinečný zvuk, snad proto, že hrajou na historické nástroje, keré nejsou tak úplně běžné. Jejich druhé album ''Yggdrasil'', keré vyšlo letošním rokem, též stojí za zmínku. Každopádně, až výjde třetí, keré se bude pravděpodobně menovat ''Ragnarök'', a esli budu mít peníz, pravděpodobně si ho kupím, ahaha.
Někomu může tahle hudba přijít nudná a neúderná, jak říkal můj chlop, někomu může učarovat stejně jako mě. Ale myslím, že šanci si určitě zaslouží (teoreticky bych sem mohla fláknút ukázku z jutubi, ale přinde mi, že by to bylo stejně tak napytel, jako rozřezat obrázek na kusy - doporučuju poslechnout celé album)...

Tož mám konečně napsáno, co jsem chtěla už delší dobu. A též mi byly před dvěmi týdny poslány ony prachy za ilustraci, docela zajímavé, jak rychle stihly vyfičet ze šrajtofle ven, kurde. Pré že mě dát peníze je katastrofické.


 
 

Reklama

Oblíbené blogy

Odkazy



Credits
goodstuffnononsense.com, rodiennes.deviantart.com, orangedotgreen.deviantart.com, angooy.deviantart.com, suicdekng.deviantart.com

2011-2017 pieklo.blog.cz