Ježyšimaryja, moravák!

Školní projekty

Za zádelí hoří mi vatra

15. dubna 2015 v 21:20 | Viollet
V hodině práva nám ředitel povídal, jak si jedna slečna den před praktickou zkouškou zlomila hnátu a měla smolíka. V mé palici se tvořily samé katastrofické scénáře. Pravda je taková, že čím křečovitěji si hlídáte své fyzické zdraví, tím spíš vás cosi postihne. Když vás na přechodu nesrazí auto, převálcuje vás děcko s nákupním vozíkem (nebo děcko na tříkolce) a navrch eště ochoříte. Díky bohům, že aspoň část maturity jest za mnou (teď můžu plavat v textech a šrotit se od rána do večera).


Tímto článkem bych se chtěla podělit o svůj závěrečný výtvor - graficky zpracovanou kuchařku aj s doplňky.

Třicetiprocentní mozkový koncentrát

13. listopadu 2014 v 19:40 | Viollet
Hlad je zákeřná věc. Rozptyluje od práce. Ale s napraným gágorem je to eště horší. Vypucovala jsem misku špenátové polívky a kopu šťouchaných brambor s mrkví, sotva se hnu z křesla, a na stole mi hnije 146546841687 stránek dějin, které se musím našrotit, spolu s kusem lepenky, ze které mám zmastit a vydizajnovat krabicu na mobil. Kéžby to fungovalo jak v tych ruských pohádkách! O půlnoci bych zrobila kotrmelec na prahu dveří, proměnila se v carevnu, zavolala svoje kojné, ty by šecko udělaly za mě a já bych mohla jít chrápat. Takhle se akorát praštím hlavou do futer a budu eště blbější, než jsem teď.


Jo, a konečně se mi podařilo dokončit posr**//>#*%†***/*tý diář do počítačové grafiky. Do tiskárny jsem šla celkem čtyřikrát, bo dvakrát mě poslali do prdele a jednou ten můj výtvor zasekal celou mašinu. Takhle to dopadá, když si nový učitel nechává radit od kolegyně z kabinetu, jak nám přidat zbytečnou práci navíc. A ke všemu na naše vlastní náklady - za pár blbých stránek jsem vyflustla víc jak tři stovky a beztak za to zas nafasuju trojku.

Kočičí zoufalství podruhé

4. listopadu 2014 v 23:04 | Viollet
Ve třeťáku to byly krysy (s pěkně sprostými zašifrovanými vzkazy nesoucími poselství čirého zoufalství a vyhoření), teď jsou to kocuři. Nemůžu se dočkat, až za to zas nafasuju 3-, bo je to dětinské. Popravdě mám tak akurát chuť zabalit si čokoládu do svého dětského prasátkovského baťůžku a vytáhnout kajsi do rekta. Do těch popruhů už se sice nenarvu, ale aspoň si můžu zacpat hubu tou čokoškou (mhmhmhmmm, hořká s chilli!).


Článek budiž věnován mému úkolu do graf*****o des***u. Kočičí pexeso, při jehož tvoření tekl pot aj krev (a též zelený čaj a lepidlo).


Zoufalství na entou

30. října 2014 v 16:33 | Viollet

Má jich být deset. Mám sedm. Plus ke každé eště dvojici. Strašná sranda.

Vyvrcholení

24. května 2014 v 23:43 | Viollet
Čekala jsem, že po dokončení celého projektu zažiju jakousi extázi - a guven. Vybouchané díry jsou malé jak sviň, blok uvnitř je křivý jak sviň, ta zelená věc zevnitř je nalepená křivě jak sviň, a eště je to zasviněné svinským klihem. Při sešívání mi málem puklo oko vzteky, bo jehla těma titěrnýma dírkama kolikrát nešla ani protáhnout. Jako třešnička na dortu, foceno mobilním telefénem. To abyste neviděli šecky ty svinské nedostatky a řekli si, že je to vlastně nádherně zrobená kniha. O_O

(vyvrcholení mé a Ádyho činnosti v "praktických cvičeních")

Dobrá, teď jakože seriózně! Radši bych to vyfotila čímsi pořádným, jenže doufat, že se mi knížka vrátí, je docela pošetilé. Sice jsem prý enem perfekcionalistický hovnožrout, a ve skutečnosti to není zas tak špatné, ale ani ne tak perfektní, aby si ju kdosi v kabinetě nechal jako vzor, spolu s těma lepšíma. Jenže v takych učitelských kabinetech občas řádí šotci a to se pak ztrácejí baličáky, výkresy a projekty. A kdoví, možná taky knihy.

Skákal pes přes trafo

2. května 2014 v 18:33 | Viollet
Letošní duben stál za pěkné hnědé (ani ne tak pěkné, jako to otravné a smradlavé, které většinou odrbávám klackem z podrážek bot (jako třeba dneska dopoledne)). Nedodržování pitného režimu mi dalo solidní lekci - týden trvalo, než jsem se jakštakš vyhrabala z hnoja. Což by vysvětovalo tu kosmickou díru v archívu.
Co však chcu tímto ochuzeným článkem sdělit. Stálo to spoustu úsilí, jednu rozflákanou prupisku, pár zmaštěných modrých čtvrtek a tunu nadávek a sprostých slov. Tož ale hlavní je, že je to hotové! Sice enem ilustrace, ale aj to je hodno oslavy, páč velký kus práce už mám za sebou. Což znamená, že svůj čas můžu vynaložit jinak a jisto velice produktivně!


Zde jest výsledek mé pochybné dosavadní práce. Zaklíženo mám od pondělí, ale bojím se na to šahnut, aby se to nakonec eště nerozpadlo. Zbývá nabuchat ďury, potáhnut desky a svázat.

Posun do zatuchlých končin

23. března 2014 v 20:55 | Viollet
Idu spát. Kolem hlavy mi lítají modré stránky. Počítám je místo oveček. A pak mě pronásledujou ve snu, cez den se napichuju na cizí redispera zákeřně čouhající z tašek, ve vlasech mám místo zubní pasty bílou tuš a do monitoru mi narážejí mouchy.



Ve zkratce - mastit se s každou ilustrací anilinkama a akvarelem jak cock je nevděčná a naprosto zbytečná práce, tož jsem si sehnala červenou tuš, modré papíry, červenou prupisku a nové redispero s tenkým hrotem (páč moje poslední se mi jaksi omylem zabodlo do ruky a zlomilo se) a zrobila to jednodušej. Načež začal Pan učitelka plesat radostí, že nevěděl, kaj mě má za ty tři roky posunout, a že jsem se konečně posunula sama (kaj?!). Jakože předtím to sice byly ilustrace, ale popisné a vyšudlané a moc vypiplané a prostě je to sračka, Radko (si říkám, esli to, co kresím běžně, je vážně taka břečka, bo co).

Ilustrace do knížky a návrat lampy z křemíkového nebe

14. března 2014 v 19:43 | Viollet
Znáte ten osvěžující pocit, dyž vstáváte v šest ráno, abyste mohli začít s činností, kerá vás poslední dobou tak moc naplňuje? Pocit uspokojení z dobře odvedené práce, pocit vědomí, že jste se po dluhé době konečně pořádně nadchli pro cosi, co má sysel? Já teda ne.
Tož... Zezačátku mě to aj bavilo, hrbit se štyři dny vkuse bez přestávky nad dvěma ilustracema, dokonce aj ve škole a doma v pozdních hodinách, bo mám konečně po osmi měsících opravenú lampu (poté, co mi explodovala po čtyřdenním intenzivním čáráním Rusalky). Avšak představa, že do pondělí mám stihnut dalších sedm stránek, je značně demotivující. Zítra si pravděpodobně přispím a též protáhnu svá skoliotická záda, páč kreslení mě ničí (a možná v tom má prsty aj mé sociální polorozpadlé křeslo a školní židle).


Kniha bude pravděpodobně na téma sny, jakýchsi dvacet stránek s ilustracema a ochuzeným textem (už si fakt připadám jak magor s tím, že furt čárám stromy). Problém je, že jsem se sekla už po druhé, bo většinou se mi zdaj morbidní prasárny o válce, apokalypse a vyšinutých lidech. Aspoň pro jednou jsem chtěla zrobit cosi optimističtějšího, dokonce jsem do knihy vybrala papír jiné barvy než fekální hnědé!


Oba sny ve mě dost zanechaly, přemýšlím, či je rozvést dál. O víkendu mi pravděpodobně exploduje mozek (a třebas po něm bude následovat aj ta opravená lampa).

Proces kreaťivity

8. února 2014 v 12:08 | Viollet
Louskání se v nose, drbání se za uchem a upřené zírání do zdi. Proces kreaťivity může vypadat taktéž jako smažení nejmenované hry/her, či intenzivní spánek. Občas se stává, že vše nakonec zůstane enem u výše zmíněného procesu, a realizace projektu započne buďto dva dny před termitem odevzdání práce, bo taky nikdy.


Jistě není nutno podotknut, že daleko obvyklejší varianta bývá ta druhá, bo za běžných okolností není možno stihnut 156464687 projektů naráz a zároveň se doučit fekální ekonomii. Avšak opomenu-li fakt, že jsem enem člověk, že potřebuju žrát, spát a dýchat, a že mám aj jakési ty zájmy, možná by se šecko dalo stihnut v termínu. Jelikož většinu mého jídelníčku tvoří vzuch, zrní a tráva, a můj spánek je již tak dosti ochuzený, zbývá zapracovat pouze na dýchání, zbytek se už jaksi přizpůsobí sám.

Tasemnice ovládá mou mysl

18. prosince 2013 v 17:44 | Viollet
Nemám s kým sdílet své dojmy a průjmy. Aspoň že mám ten blog, bo sem můžu napsat, že už jsou to enem dva dny. A věřím, že až si tuhle větu přečte Ády nebo Ente, určitě se jim na obličeju vyčaruje takový ten specifický úsměv ''probohy'', bo mám potřebu s tím prudit téměř kohokoliv.

Kdyby ale todlencto byla jediná věc, kerú chci ze sebe vyblut, psát článek by postrádalo sysel. Což možná postrádá aj tak, bo prý píšu samé pyjoviny...

Dneska jsme po uherském roce dostali příležitost vyrazit si jakési placky. Žel bohům, ráno jsem to do tiskárny nestihla, popravdě jsem musela hasit sakra rychle, abych stihla přijít včas, bo s mými pozdními příchody (''zaspala'' v polovině dne je pré spíš jak omluvenka špatný vtip) už mi hoří důtka u zádele, tož jsem žádné vytisknut nestihla. Na koncu minulého školního roku jsem ale vyrobila jakési dvě, avšak shodou okolností mi byla jejich výroba odepřena. Shodu okolností rozumějme tak, že mám problémy s dodržením termínů odevzdání prací a celkově jsem shnilé blbé hovado, co si do hodin chodí enem sednut a zbytek dne se loupe v nose. Jelikož jsem tedy v červnu měla po ftákách, co se placek týče, hnily mi ve složce dalšího půl roku, a já si toho všimla teprv pár dní zpět. A dneska jsem je konečně vyrazila.


Balada o nedělním obědu

23. listopadu 2013 v 16:30 | Viollet
Že už se pomale blíží zima, se dá poznat jednoduše. Stačí otevřít okno a podívat se ven. Smogu jak hovád, tož ani na noc se pořádně vyvětrat nedá. Ale stejnak to má v sobě takové jakési kouzlo nostalgie... Jako by už člověk viděl šecku tu vánoční pouliční výzdobu zářit, nad hlávkou hnědou oblohu, všude bílý třpytivý sníh, dokud za měsíc nezhnědne aj ten a nepromění se v teplou špinavou otravnou kaši. Aspoň cosi se ale musí nechat - že v tesku nezačli s výzdobou a koledami už v září, jak to obvykle bývá... Tydle zimní prázdniny ale nebudou enem tak ledajaké a asociální jako každý rok. Nehorázně se na ně těším a právě to mě eště drží naživu.

Tož su zas cosi načárala. I cez svůj nehorázný odpor ke grafickému dizajnu, pustila jsem se do posledního úkolu a skoro ho dodělala, eště to musím naflákat na jednu A3 spolu s textem. Dřív, než onen projekt magicky poseru, nebo odevzdám učitelce, kerá mi ho, předpokládám, nevrátí (stejně jako autorské knížky z předešlého ročníku), naskenovala jsem šecky hotové ilustrace do kompu a zmatlala komiks ve fotošopu, z čiré zvědavosti, jak by to teoreticky mohlo vypadat kompletní. Zde jest výsledek (možná) mého marného snažení, to se teprv uvidí, co za to zas dostanu (a doufám, že čtverec to nebude).

Samovznícení starosty Varšavy

8. června 2013 v 15:30 | Viollet
A je to hotové, kurde! Sic jsem do tej tiskárny musela letět 5468987x, bo se mi nedařilo vytisknout správný rozměr, ale nakonec se mi povedlo placky vyrazit (ikdyž má šrajtofle jest teď o polovicu lehčí, jelikož kvalitní tisk stojí nemalý židovský peníz).


Někeré jsem do předminulého článku nenaflákala - buď eště nebyly kompletní nebo neseděly tématicky.



Třebas tadle jedna, úplně čerstvá, dokončená kajsi ve čtvrtek nebo pátek nebo kdy, proto nejni ani na fotce. Škoda, že ju pochopí asi enem lidi, co čučí na Červeného trpaslíka, nebo aspoň viděli díl s názvem Sebevědomí a mindrák. Tu plánuju vyrazit též, spolu s dalším milionem placek, keré ani nevím, kam si prdnu, jelikož má stará taška, keru smykam do ústavu každý den, se jaksi rozpadá a já netuším, kaj seženu nějaku novu, pěknu.

Vydutěný celozrnný mozek

27. dubna 2013 v 9:52 | Viollet
Dyž už mi škola dá příležitost započít jakýsi takový prodžekt, nepohrdnu ji. Tož ale pak musí jeden počítat s tym, že budou ostatní opovrhovat jim - dyž si vzpomenu na svou otázku etiky, za kerou mě skoro šici spolužáci, keří ju viděli, chtěli umlátit pravítky (zbytek peachoval potichu nebo si hleděl svých homounovin), lehce mi cukne levým kutkem. Dycky, ať se snažím jakkoliv, ať svůj názor interpretuju sebevíc srozumitelně, stejně si z teho každý pyj vycucne to, co vidět chce, aby se pak moh totálně nasrat a do éteru vypušťat své zcestné vyhovněné argumenty.
Já vím, že pokud člověk tvoří takové provokativní ''hnusárny'', má počítat s tym, že vzduchem poletí kružítka a šutry. O to mi ide, aby cílová skupina zvedla riť ze židle a donutilo ji to krapet myslet (v případě naší třídy). Enem ňa mrzí, že to myšlení je u většiny z něch docela problém a nakonec buď obdivujou povrchní krásu teho díla, nebo se akurát naserú a nad významem dálej nepřemýšlí...

Než zbytečně pindat a dál chodit kolem kýbla horkých hoven, prostě to sem frcnu a schluss. ''Série'' návrhů na placky do jedneho nejmenovaného předmětu.


''A kuřecí jíš???''
Přemýšlím, či sem vůbec cosi připisovat. Často přemýšlím, jak může kdosi takové hovno z huby vůbec vypustit. Co mě dopálilo úplně, byl dotaz, kerý po prohlédnutí tohodle návrhu padl: ''a ty kuřecí jíš, dyž to tu máš napsané?''... (snad jen dodat, že onu ''placku'' obdivovali vesměs lidi, na keré to sedí nejvíc...)

Bez peněz za hajzlbábou nelez

27. února 2013 v 21:55 | Viollet
Zkuste si vybavit následující situaciju - z týdenní dovolené se přichcíplí vracíte autem dom, za ptáky posratým okýnkem tma jak v rici a vy se právě nacházíte kusek za hranicema, což je znát nejen tym svincem kolem, ale taky rozflákanou cestou. Už jakousi hodinu podvědomě cítíte, že se vám chce močit. Avšak jakmile auto začne nepříjemně skákat, jelikož ona ''''''cesta'''''' je plná ydijotských výmolů (což vás patřičně probere z polospánku), podvědomá potřeba se náhle mění v potřebu nutnou, v důsledku čehož jste nuceni požádat již tak dost nakvašeného řidiče, aby při nejbližší možné pochybné benzínce zastavil, protože jednu právě přejel...

Po jakési chvíli, kdy jste se magicky ocitli na parkovišti, vystřelíte z auta bleskovou rychlostí přímo do ''obchodu'' a začnete hledat nápis WC, v kapse dřímaje jakési šušně pro případ, že by na židli před dveřma trůnila hajzlbába. Avšak v těch nejnouzovějších situacích se i ta nejbanálnější pyjovina, jako třeba nález toalet, stává složitostí, kerou je skoro nemožné rozřešit. Ztraceni v labyrintu regálů skýtajících předražené oplatky a bagety s vraždou se dezorientovaně motáte stále dokola, neschopni nalézt ty potěpané dvéře.

Dyž už jste opravdu přesvědčeni, že dalších pár kliček mezi regály vám nepomůže, dobíráte se k závěru, že záchody se pravděpodobně nacházejí venku! Tato převratná myšlenka vás naplňuje novou nadějí, že je zde ešče porád možnost předejít malé nehodě včasným nálezem správné cesty. Vystřelíte tedy včil a podél zdi hledáte to, co by tam pravděpodobně mělo být...

Jakýsi čas poté. Zoufale obíháte benzínku již potřetí, bezvýsledně.

Nastává moment naprostého vyhoření. Před očima se vám dělaj mžitky, dyž tu právě uzříte onu cedulu - ha! Šipka ukazuje kajsi do rekta k lesu. Tož se seberete a idete.

Konečně! Rozrazíte vrata a vlezete dovnitř, míříc k okýnku, skrz keré na vás protivně čumí hajzlbába s povislým obličejem. Dyž tu se najednou zarazíte, hledíc na ceník - kurde, ''vstupenka'' na vymočení stojí dvacet, a vy máte v kapse enem štyři koruny! Naprosto nečekaný zvrat. Není času na peachování, k tomu se dostanete pozdějc - prostě se stejně tak rychle rozběhnete ven hledat movitého příslušníka rodiny, aby vám peníz vypůjčil. Avšak ten je kdesi v nedohlednu.

Ha. Prachy máte. Stojíte před okýnkem. A čekáte. Protože ta mařka nemožná se vykecává s ňákou další žabomařkou, ignorujíc váš quickstep a martýrský výraz. Máte chuť vraždit. Jediné, co vám v tym brání, je stupidní plexisklo...


Jysstě, musím svůj socanský úkol do pracovek obalit tunou nezáživných negativistických keců o čekání na hajzel, jelikož ináč by to prostě nebylo ono. A dybych si v hodině drze nevybalila bavlnky a nezačla plést svůj rozdělaný náramek slovanského charakteru, nenapálila by mi další úlohu, v důsledku čehož bych teď nemusela hekticky sráti, jelikož ešče porád děláme na těch piktogramových řadách a já ji furt nedopižlala. Aspoň už mám skoro hotový ten obal na CD, kerý jsem mimochodem dostala jako zakázku, tož sem aspoň budu mít co pořádného fláknút, ne enem nouzové školní vyšudlaniny.


Hlavně, že stíhám hrát, kurde.


PS: Docela by mě KURDE zajímalo, jak to ti pošousti dělaj, dyž vybíraj dvacku za vstup a misto čisteho prostředí na zemi nachčíno, prkno připosraté, do teho absence hajzlpapíru a mýdlo je mýtus.

Mladý pyroman

23. ledna 2013 v 14:26 | Viollet
Dyž tak čučím na své předešlé články, všímám si, že úvod pokaždé začíná nihilisticky jak cyp (pré že cyp je sprosté a naprosto nepřípustné slovo, tož toto slyším prvně). Tak ňa napadá, že by to možno šlo aj trošec optimističtěj...

Tož, jak krásně nám to venku sněží uhlí! Nádherná jetá zašedlá nadílka, v kerej září čistě bílé, čerstvě vyšlapané stopy, jelikož ešče nestihly zapadat tym zamrzlým černým čímsi. Jak hřejivý pocit vědomí, že aj súsedi na vás myslí! Stačí večír otevřít okno, tož taky puch, to ani z tej Ostravy nejde... Pozdrowienia z Polski (ani ten jejich ''vzduch'' sa nedá šňupat)! Nedávno na patře komusi jebnúl odpad, kurde, a teď ešče jakýsi moron rozetřel hovino ve výtahu, rychna jak sviň. Kedysi, co jsme měli domovníka, to tu takhle nevypadalo (a nesmrdělo). Od doby, co to spadlo pod Bakalovy hnáty, neliší se celý barák nijak zvlášť od ghetta. Na šecko se sere, slušní lidi pálí do rekta a místo něch se sem stěhujú samí socani a hovádi.

Ups, jaksi se to zvrhlo...


Otázka etiky

2. prosince 2012 v 17:12 | Viollet

Rychlokvaškovská záležitost hodiny grafického designu. Jsem odporné prase.

Přiškvařená mrkev a další knížky

4. listopadu 2012 v 18:37 | Viollet
Dnes mohl být oběd. Erteple a dušená mrkev. Ale není. Kdyby jistý účastník kuchyňského provozu zaregistroval ''mírný'' náznak přípalující se potravy, nebyla by tato pochutina transformována v hromádku přiškvařených uhlíků, a já bych zas nemusela žrát enem chleba, kurde! A eště řekne, že to voní hezky... Taky máslový toxický puch.
Inu. Abych zas zbytečně nepindala 164894163 let, dneska jsem se pustila do dalších autorských knih, tak je sem naflákám též. Zatím jsou prázdné, čárat do něch budeme pozděj - takže je nafotím repete, až budou kompletní, aj s obalem (ty galaktické jsou pro Ádyho, se svargou a mapou jsou mé).


Moje první kniha!

27. října 2012 v 15:39 | Viollet
Skládací, eheheh...

Opovážila jsem se znásilnit úryvek básně ze starší Eddy (Völuspá - Vědmina píseň) a mapu Skandinávie! A zmastit z něch malou knížečku trojúhelníkového tvaru. Tuš se chvílama rozpíjela, tudíž tekly i mé nervy, ale nakonec se to nějako dodělalo. A jelikož je dnes takové vyšajzované počasí odporné, hnusné, uchcané a zatažené, ani vyfotit se to nedalo řádně, tudíž můj rukopis byl skoro na všech fotkách nečitelný.


Nevkusný fetišistický jídelní lístek

30. ledna 2012 v 16:48 | Viollet

Fujki. Nevím, jak mě mohlo v deváté třídě napadnout stvořit něco takového. Berte to jako recesi, jelikož fanoušek anime a mangy rozhodně nejsem. Alespoň na tom vidím, kam jsem se za celý rok posunula.

Nostalgické vzpomínky a pár kreslených hlav

1. srpna 2011 v 10:50 | Viollet
Ještě před pár lety pro mě byla devátá třída nemyslitelná... A teď? Teď za sebou nechávám základku a jdu na střední.
Devět let vzpomínek. Někdy hezkých, někdy méně příjemných.
A přece to ve mě něco zanechalo.


 
 

Reklama
Oblíbené blogy

Odkazy



Credits
goodstuffnononsense.com, rodiennes.deviantart.com, orangedotgreen.deviantart.com, angooy.deviantart.com, suicdekng.deviantart.com

2011-2017 pieklo.blog.cz